Dlouho jsem se chystal sednout a popsat, kde všude v životě se setkáváme s teorií rozbitého okna. Pro oblast vedení lidí (nebo třeba i výchovy dětí či výcvik psů) je to naprosto základní koncept. Pro život v práci, kdy od někoho něco non-stop potřebujeme, je to alfa-omega úspěšného fungování. Možná jste o ní četli v Bodu Zlomu od Malcolma Gladwella!?
Nepochopení tohoto fenoménu vede k obrovským patáliím. O to víc jsem se zaradoval, když jsem narazil na povedený článek na toto téma z pera Matouše Lázňovského, který vyšel před časem v lidovkách. S jeho svolením ho zde uveřejňuji:
Kdy zapomeneme na slušnost
Jak významně prostředí ovlivňuje naši ochotu podřídit se normám společnosti, ověřovala skupina nizozemských vědců. Spoustu „klukovin" provedl během přípravy svého experimentu tým z univerzity v nizozemském Groningenu pod vedením Keese Keizera. Vědci nastražili na své spoluobčany řadu pokusů, ve kterých pokoušeli jejich počestnost. Výsledky svědčící o nečekaných sklonech obyvatel nizozemského města k porušování nařízení a zákonů zveřejnil on-line časopis Science.
V sérii šesti pokusů tu vědci předložili zatím nejúplnější vědecký důkaz pro tzv. teorii „rozbitého okna", která se pod tímto názvem objevila už v 80. letech. Podle ní má prostředí výrazný vliv na četnost antisociálního chování. Svůj název dostala podle známého příkladu: i banální rozbité okno se může stát signálem, že všechno je dovoleno, a v důsledku vést ke zvýšení i závažnější kriminality. Teorie je stále dosti kontroverzní, navíc pro ni není mnoho jednoznačných, vědecky obhajitelných důkazů.
Jak si lidé poradili s letáky?
Keizer s kolegy proto připravili experimenty, které pracují s drobnými změnami prostředí. Například jak ovlivní náš postoj k dodržování veřejného pořádku „signály" o tom, že většina ostatních si s normami dělá nebo naopak nedělá hlavu.
Tým si vybral uličku, do které obyvatelé Groningenu odstavovali kola. Výzkumníci majitelům na řídítka připevnili reklamní letáky na neexistující obchod. Stěny uličky pak navíc vybavili ještě výraznou značkou zakazující provádění graffiti - i když na stěnách žádná nebyla - a vysbírali z místa všechny odpadky, aby nesváděly svým příkladem k následování.
Pak se vědci jen skryli a z „pozorovatelny" sledovali, jak si pokusné subjekty poradí s obtížným letákem. V uličce nebyl odpadkový koš, a tak cyklisté měli v podstatě tři možnosti: leták hodit na zem, přehodit na jiné kolo (pro účely pokusu označeno jako znečišťování okolí) nebo si ho dát do kapsy a vyhodit jindy. Ze 77 sledovaných v „čistých" podmínkách si dovolila porušit pravidlo, že „odpadky se na zem nehází", jenom třetina.
Stačila ovšem malá změna s odpadky vůbec nesouvisející - vyzdobit zeď vedle zákazu graffiti barevnými klikyháky (jednoduchými, aby nevypadaly jako umění) - a na zem odhodily nežádoucí reklamu dvě třetiny cyklistů.
Vědci připravili ještě pět dalších sérií pokusů, z nichž nejpřekvapivější výsledky ukazuje dvojice experimentů věnujících se sedmému přikázání: Nepokradeš.
Peníze se hodí
Vědci „špatně" vhodili do poštovní schránky obálku, ve které byla viditelně bankovka v hodnotě pěti eur. Pokud byla schránka čistá v čistém prostředí, obálku vykradlo 13 procent kolemjdoucích. Stačilo poházet po zemi odpadky a poměr zlodějů se zvýšil na 25 procent. Pokud byla schránka ozdobena graffiti, přilepšilo si 27 procent kolemjdoucích.
Ani v jednom z pokusů nejde o výsledek přímé nápodoby. Účastníci nebyli svědky odhazování odpadků nebo krádeže, ale porušení zcela odlišných norem. Přesto zvýšená míra nepořádku, řečeno Keizerovou terminologií, vedla k porušení jiného předpisu nebo zákona. Především když jeho dodržení bylo spojenou s jistou námahou.
Keizer s kolegy chtěli pokusy ověřit hypotézu, že se lidé v prostředí s vyšší mírou nepořádku nezačnou chovat zcela odlišně, ale změní se pořadí jejich cílů. Už se tolik nesnaží vyhovět společenským požadavkům na slušné chování.
Místo toho se dostane vyšší priority jiným cílům, v našem chování vždy přítomným. Například hedonistickým: „Nebudu se namáhat, radši hodím ten papír na zem" nebo získávání zdrojů: „Tu pětieurovku si vezmu, peníze se hodí vždycky".
Čisté ruce, čisté svědomí
Lidské chování a vnímání ovlivňuje nejen naše okolí, ale i fyzický stav - na tom není nic překvapivého. Ale tento vliv může být překvapivě výrazný i u tak zdánlivě nevinného aktu, jako je dodržování běžné hygieny. Skupina psychologů z univerzity v Plymouthu pod vedením Simone Schnallové získala výsledky, které nasvědčují, že lidé vnímají přestupky proti normám chování shovívavěji s umytýma než špinavýma rukama.
Tým připravil pokus, ve kterém dobrovolníky požádal, aby na stupnici zhodnotili morální závadnost činů od takových „drobností", jako je zcizení nalezené peněženky, až například po snědení vlastního mrtvého domácího mazlíčka.
Účastníci byli rozřazeni do dvou pokusů. V prvním čekal před morálním hodnocením studenty ještě jeden úkol: vytvořit z předložených slov věty. Kontrolní, tj. „neutrální" skupina pracovala s náhodnou sadou slov. Druhá polovina dostala úlohu, ve které se vyskytovala slova spojená s čistotou nebo očistou: nedotčený, neposkvrněný, umýt atp.
Účastníkům druhého pokusu vědci promítli úryvek z filmu Trainspotting, který měl vzbudit pocit hnusu. Kontrolní skupina pak zasedla rovnou k hodnocení. Druhou profesoři pod falešnou záminkou, že místnost, kam půjdu, by měla zůstat čistá, donutili umýt si ruce.
V obou skupinách se ukázalo, že dobrovolníci v „neutrálních" skupinách byli ve většině případu nesmířlivější než jejich kolegové, kteří se fyzicky očistili nebo na očistu mysleli. A nejsilnějšího efektu patrně dosahuje kombinace fyzické očisty i navození představy čistoty - pokud k tomu tedy stačila zmínka o tom, že místnost musí být „čistá".
Výsledky mohou snad osvětlit význam očistných rituálů ve světových náboženstvích. Také nasvědčují, že naše vnímání dobra či zla je do značné míry intuitivní, a závisí tak na náhodných okolnostech.
Je viera v zlom 2012, forma úniku pred kapitalizmom?
Je viera v koniec sveta v roku 2012 nevedomou formou úniku pred niečím, čo nás napriek našej vôli pohlhcuje?
Pohlcuje nás a všetci to nejakým spôsobom vnímame, lež jedni sa s toho tešíme, lebo veríme, že je to dobre, že završujeme proces transfomácie a druhí sme frustrovaní, nerozhodní a dezorientovaní.
--
Rozhodl jsem se navázat na můj minulý článek zde : ... a odpovědět na často pokládanou otázku, jak jsem tedy daný problém uvedený v tomto článku „vyřešil".
Na úvod bych chtěl zmínit, že se nejedná přímo o řešení, ale že v rámci života se událo pouze více změn, které v řešení nakonec vyústily. Vzhledem k tomu, že si myslím, že jsme všichni pouze „společníky" na stejné „cestě", nechci nikterak soudit druhé nebo dávat nevyžádané rady. Myslím, že není třeba, abychom jeden druhého zachraňovali nebo přímo řešili cizí problémy. Ale podaná ruka, naslouchání, pochopení a otevřené srdce, které jeden druhému můžeme nabídnout, je tuším tou podporou, o které bude - snad - řeč.
Souhlasím s tvrzením, že za vše co se nám v životě děje si můžeme my. Připouštím však též, že i rodiče, společnost - lidé okolo nás, i ti, kteří nás mají i rádi a milují nás s námi občas nevědomky manipulují nesprávným směrem. Například občas dáváme svým blízkým, či dětem nevyžádané rady nebo náklonnost a uznání, jen jsou-li splněny dané podmínky, například když mají děti dobré známky, když se dobře chovají, když dělají čest, atd. Patří sem i partneři, kteří se takto chovají k sobě navzájem. Patří sem hry, jež hrajeme, objetí a polibky jako odměny za „něco". Dnešní doba je občas jen takový vzájemně „výhodný obchod", málokdy však pouze svobodný dar. Bohužel i ty, které milujeme, chceme občas nevědomky přetvářet ke svému obrazu, odměňujeme je za to, že jsou takoví, jakými je chceme mít. Přidělujeme jim identitu podle svých představ. Vykážeme je do ústraní života a dovolíme jim být jen tím, čím jsme my rozhodli, že mají být. A to byla první chyba. Tím vším se vytvořil na dceru kamaráda jistý tlak a až jejím odstraněním se daly věci do správného pohybu.
První výraznou změnou byla změna lidí se kterými se stýkala. Hledání nových lidí, kteří mohou pomoci, zainspirovat, lidí, kteří nastartují novou motivaci, smysl života, dodají energii, sílu a pomohou s tím, na co například ostatní lidé v okolí, nebo i my - jako blízcí - nestačíme. Občas si musíme připustit, že nemůžeme nabídnout někomu koho máme rádi to, co on ke svému štěstí opravdu potřebuje a musíme si přiznat, že mu toto může dát právě zcela někdo jiný - i za cenu, že milovanou osobu můžeme ztratit. Bylo nutné začít vyhledávat podporu, nikoli oslabení. Najít pozitivní lidi, podobně smýšlející a cítící. Navíc bylo nutné omezit stýkání se s lidmi, co oslabují. Negativisti, stěžovatelé, prospěcháři, ti, kteří nevěří, nedůvěřují v její sny a nevěnují žádnou zpětnou vazbu - tu vazbu, která je tak důležitá. Aby se dcera kamaráda s novými lidmi seznámila a vůbec je našla byla nutná i změna druhá - změna prostředí.
Ano. K těmto změnám chybí to nejdůležitější. Nezmínil jsem ani onu tvorbu, ani to jaké může mít dnešní společnost cíle a jak nás může motivovat k tomu, abychom ze sebe dávali to nejlepší co je v nás - jak bylo zmíněno v předešlém článku. Všiml jsem si, že hlavní změna u dcery kamaráda nastala ve chvíli, kdy si opět potvrdila, že může tvořit - hrát si - opravdu jen za pomocí absolutně svobodného a radostného tvoření, nikoli aby trpěla a pouze reagovala na vnější podněty. Bylo tedy vhodné si uvědomit, že to co nás baví, činnost, kterou milujeme nemusí být zákonitě zdrojem výdělku, protože v tu chvíli by se mohla stát činností, kterou díky „nutnosti uživení se" časem můžeme začít nenávidět.
A jak to dopadlo se společností ? Kdo je to, nebo co je to vlastně společnost ? A jak nás motivuje ? Myslím, že je důležité především převzít zodpovědnost za stav svého vědomí, které určuje jaký Svět vytváříme, co společnost bude, jak se bude navzájem motivovat, protože právě „my" jsme „ona" společnost. Tuším, aby lidstvo převzalo zodpovědnost a dávalo motivaci, je nutné abychom převzali zodpovědnost za svůj stav vědomí právě my a motivaci si dávali právě my - sami sobě navzájem. Naopak, pouze nemocný a dysfunkční stav vědomí produkuje nemocnou nebo dysfunkční společnost, potažmo svět. Jaký je tedy stav mého vědomí v tuto chvíli ? Vytvářím rušení ? Vytvářím negativitu ? Vytvářím konflikt, nepochopení nebo utrpení pro sebe a pro ostatní ? Vytvářím vnitřní znečištění ? Znečišťuji tím sám sebe - tím nepřetržitým absurdním pohybem myšlení, které vytváří negativní emoce ? Jakou dávám lidem okolo zpětnou vazbu ? Jak motivuji ? Inspiruji ? Jak si všímám lidí okolo ? Vnímám je ? Zajímám se o ně ? A jak ? Pouze pro jistý prospěch ? Nebo opravdu nezištně ?
Ať jsi kdekoliv, ať jsi s kýmkoliv, ať máš, činíš, děláš nebo tvoříš cokoliv, jen na jedné jediné věci při tom záleží - jak se při tom cítíš Ty sám. Otázka zní - tak jak ?
Tuším, že opravdu nevadí, že někteří nevědí, že mohou převzít tuto odpovědnost, protože žijí v takové nevědomosti, že bohužel, vidí veškeré zlo v ostatních, stěžují si na ostatní, na svět kolem, občas vidí v polovině světa své nepřátele nebo mají pocit, že jim např. ostatní stále jen škodí. Bohužel, občas jsem si všiml, že to co vidí, je však zlo a negativita v nich samotných a vše co se jim v životě děje je občas, bohužel, právě z toho. To je však v pořádku. Nelze s nikým násilím manipulovat, násilím ovlivňovat. Avšak fakt, že nemohou být odpovědní neznamená, že netrpí následky své nevědomosti. Vnímám, že právě tím utvářejí právě ono utrpení na které si však později zpětně stěžují ...
Utrpením myslím nyní to VŠE na co si lidé stěžují a to vše souvisí s tím vším uvedeným výše. Položme si otázku kolik utrpení, nepříjemností, strachu, stresu a negativity si způsobují pouze lidé - my navzájem a kolik utrpení způsobuje příroda sama. Ano, přírodní katastrofy, hrozba asteroidu, atd.. ale kolik takových utrpení je vůči tomu lidskému v posledních 100 letech ?
Na závěr mě napadla už jen jedna prosba, kterou jsem zaslechl na jedné z přednášek a rád bych ji zde uvedl.
„Usilujeme, prosím, o to, abychom dodávali lidem odvahu k připuštění myšlenky, že všichni dohromady již máme veškeré vědomosti, veškeré informace a veškerá fakta, která kdy budeme potřebovat k tomu, abychom vytvořili svět, o němž všichni sníme. Nemusíme déle hledat, nastal již čas toto vědění sdílet a podle něho žít."
Pokud někoho z Vás napadne jak si tuto odvahu lze vzájemně předávat a vzájemně se tak motivovat k lepším zítřkům a ke světu o němž sníme - budu velmi vděčný za Vaše inspirace.
Děkuji Vám za Váš čas.
Jiří Ag
PS : Ať jsi kdekoliv, ať jsi s kýmkoliv, ať máš, činíš, děláš nebo tvoříš cokoliv, jen na jedné jediné věci při tom záleží - jak se při tom cítíš Ty sám. Otázka zní - tak jak ?
Všichni se rodíme do tzv. světa „proč". Děti ve věku 3-6 let tuhle otázku dokážou položit údajně až 400krát denně. Pokud je máte nablízku, zaposlouchejte se. „Proč?" je skvělá otázka! V životě možná ta nejdůležitější. Dokáže odkrýt hloubku, otevřít obzory, podívat se na starou skutečnost novýma očima, opravdu porozumět a posunout se tak dál.
Zdá se, že každá mince má ale dvě strany. V případě „Proč?" s sebou nové obzory nesou narušení starých. Pokud bychom se všichni začali (po vzoru malých dětí) ptát, nezůstal by nejspíš kámen na kameni. Proč ještě v roce 2010 existuje POVINNÁ školní docházka? Proč máme stále letní prázdniny, které měly své opodstatnění v naší agrární minulosti, ale dnes způsobují pouze zmatek na silnicích a v letoviscích? Proč pracujeme od pondělí do pátku? Proč jsou ve vedení firem či vysoké politice v zásadě jenom muži? Proč je v médiích taková záplava negativních zpráv? Proč tak často studujeme něco, co nás nebaví, jen proto, abychom dostali kus papíru? Proč hledáme práci místo toho, abychom hledali povolání?...
Přišli bychom na to, že mnohé zvyklosti už nemají opodstatnění, a že některé věci nejenom nedávají smysl, ale že třeba i obrovsky škodí.
Pokud bychom se po vzoru malých dětí začali všichni ptát „proč?“, nezůstal by kámen na kameni. Způsobilo by to revoluci. Život by se změnil k nepoznání.
Je to, jako bychom s dětmi hráli volejbal. Kdykoli od nich letí míč (= otázka „proč?“), my vyskočíme jako blokař. S jediným cílem. Nepustit ani jeden míč na naši polovinu. Vyhrát zápas. Nepřipustit diskuzi.
Existují i „Proč firmy“, které otázku „proč?“ vyžadují. Se zaměstnanci se zaměřují na „proč?“ a také na „co?“, zatímco „jak?“ nechávají do velké míry na nich. Není divu, že motivace a výsledky jejich zaměstnanců působí jako z jiného světa.
Rozhodování o tom, jak se budou věci dít, nechávají do velké míry na lidech. Zaměřují se na výsledek. Zejména na něm se se svými lidmi shodnou. A jestli se potom zaměstnanci k výsledku dostanou ve vlastním obýváku, a navíc v pyžamu, už je (s trochou nadsázky) jejich věc. Pro koho tohle není první článek zde na blogu, víte nejspíš o čem mluvím.
Různé firmy se samozřejmě v míře svobody, kterou svým zaměstnancům umožňují, liší. Od firem, kde si zaměstnanci sami rozhodují, kolik budou brát, jestli budou chodit do práce nebo kdo bude jejich šéf, až po firmy, které třeba ani nezruší pracovní dobu či pomocí směrnice určují správné oblečení (dress code). Já osobně se raduji, že prvky svobody se objevují ve většině mezinárodních konvenčně řízených firem. A i proto si myslím, že se blýská na trochu jiné časy.
Na závěr pár příkladů "Proč? firem", od kterých se můžeme učit. Některé jsem zmiňoval už v článku o HR v roce 2020. Mezi ty, z kterých čerpám já nejvíc patří určitě designerská legenda IDEO, největší firma Baskicka Corporación Mondragon, největší úklidová firma ve finsku SOL, výrobce legendárních motocyklů Harley-Davidson, letecká společnost Southwest, energetická firma AES, nábytkářský gigant IKEA, vynálezce Goretexu Gore & Associates, internetový prodejce obuvi Zappos, reklamní agentura Kaspen nebo novodobí průkopníci svobody v práci Semco, jejichž stopy najdete v desítkách dalších článků.
P.S.: 16.3. dopoledne pořádáme v Praze Zajíce v pytli (zdarma), na kterém se budu snažit ukázat některé vybrané principy svobody v práci. Vypadá to, že se tam ještě nějaké židle vejdou. Tak když budete mít chuť, přihlaste se zde.
Pred týždňom sme sa vybrali do Krupiny na akciu nazvanú
„Ženy ženám“. Keďže ju organizovali naše a kamarátky, dúfal som, že mužská časť obecenstva nebude vykázaná do vyhnanstva, ako to bývalo na „Dychu Zeme“, každoročne organizovanom ekoporadňou Živica v Šamoríne. Rozhodol som sa ísť aj napriek tomuto riziku s odhodlaním ženám a matkám pomôcť v ich úsilí o vytváranie lepšieho priestoru pre narodenie, život a zdravé základy, na ktorých budú môcť stavať naše deti.
Kniha ponúka postupy a zručnosti potrebné k facilitácii, vedeniu porád, facilitatívnemu vedeniu ľudí, učenia a skupinových diskusií.
Niekoľko dobrých tipov prečo pozvať na váš míting nášho externého facilitátora
*Sedíte na porade, alebo pracovnom stretnutí a strácate sa. Myšlienky vám odbiehajú, kreslíte si, uvažujete nad tým, prečo si kolega dnes zobral fialovú kravatu a prečo si inak sympatický muž obhrýza nechty. Evidentne ste mimo hry, nezapojená.
Byla u nás kamarádka z Gruzie a obdivovala rovinky, které tu máme. Říkala, že u nich to jsou samé hory. Stejně jako v životě, napadlo mě. Jen minimum lidských životů (jestli vůbec nějaké?) se podobají rovinkám na jihovýchod od Prahy. Fakt života zdá se být ten, že jsme jednou nahoře a jednou dole. Jednou jsme zdraví, potom nemocní. Chvíli šťastní, chvíli nešťastní. Po lehkosti přichází tíha a po tíze zase lehkost. Jakoby ode zdi ke zdi...
Já už se pěknou chvíli potuluju po údolí. Přestože se v tom učím hledat význam a pořádně si to "prožít", dole to nemám rád. Nahoře je prostě líp. Lepší rozhled. Víc energie. Nabití lidé. Radost. Navíc mám pocit, že se nás poslední dobou údolími potácí pořádné zástupy. Zima je krušná, obloha trvale šedá. Ve zprávách víceméně jen katastrofy a aférky. Lidé okolo jakoby se vůbec neusmívali. A tak jsem se rozhodl si vyrobit pomůcku, kterou zkusím následně otestovat. Pokud vás pobyty v údolí taky neberou, zkuste to se mnou. Můžeme si potom vyměnit zkušenosti a dojmy z testování :-).
Před časem jsem v jedné knize narazil na koncept "záchranného kruhu". Já se ovšem netopím, jen se ploužím dole. A tak jsem se rozhodl pro lano. Lano, kterého se budu moci chytnout a vylézt tak snadněji nahoru. O co se jedná? V podstatě o nic složitějšího než o soupis věcí, které mají sílu, když já ji zrovna nemám. A když nemám sílu, tak mě většinou ani nenapadnou. A od toho je tu seznam vzpomínek, představ, filmů, skladeb,.. které člověka zvednou, nakopnou, uklidní, navedou,.. no prostě vytáhnou nahoru. Nebo jinými slovy mu také ukáží i druhou stranu mince, na kterou je zezdola zoufale blbě vidět.
Z čeho se takový lano může skládat? Ideální je asi „nezpívat karaoke" a složit si vlastní píseň. Jsme různí, a každému tedy funguje něco jiného. Proto pokud se rozhodnete si lano také uplést, berte to moje jen jako výkop. Samozřejmě ocením, když se o některé své položky taky podělíte. Přece jenom existují i věci nám lidem takřka univerzální.
Jinak díkybohu za tenhle blog. Pocit, že to tu někoho zajímá mě už v minulosti několikrát přiměl, abych si sepsal věci, který bych sám nejspíš nikdy nesestavil. Takže díky za zájem, přestože hodně věcí (třeba jako tohle lano) tvořím výhradně pro sebe, i když bych to sám nikdy neudělal. Co se týče obsahu, mnohé věci vám nejspíš nic neřeknou, za což se předem omlouvám. Ale jak říkám tvořím to především pro sebe.
Tak tady je mých čtrnáct provázků, které dohromady tvoří to mé lano:
1. Muzika - Samozřejmě, co nálada, to žánr nebo skladba. I když mám pár univerzálních kousků. Ke každý mám nějakou silnou vzpomínku. Tady jsou ty, pro mě asi nejzásadnější:
Ne Me Quitte Pas v podání Niny Simone; Diaraby od Ali Farka Touré; Mona ki ngi xica od Bonga Koni priveredlivije od Vladimira Vysockýho; Here is to life od Shirley Horn. Určitě i Africa od Salifa Keity. Somewhere over the Rainbow od Ize. Jsou chvíle, kdy mě píchnou i šlágry typu YMCA od Village People nebo Shaft od Isaaca Hayese. A určitě i věci jako Wear the sunscreen.
2. Lidé - Lidé, kterým můžu kdykoliv zavolat, za kterými se můžu rozjet nebo které můžu bez obavy obejmout - dnes je to pro mě manželka Péťa, dcera Valérie, oba rodiče, kamarádi Papa a Robert. Pracuju na tom, aby jich bylo víc.
3. Citáty - Miluju sílu slova. Schopnost jazyka trefit ten nejniternější pocit. Citáty/myšlenky jsou pro mě silný lano. Mám jich hodně. Tyto čtyři jsou pro mě obzvlášť podstatný.
„Your time is limited, so don't waste it living someone else's life. Don't be trapped by dogma-which is living with the results of other people's thinking. Don't let the noise of other's opinions drown out your own inner voice. And most important, have the courage to follow your heart and intuition. They somehow already know what you truly want to become. Everything else is secondary." část projevu Steva Jobse - viz zde.
„Má to řešení? Tak proč si dělat starosti?
Nemá to řešení? Tak proč si dělat starosti?"
„Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit."
„Když jsem byl mladý, smýšlel jsem jako revolucionář a říkal si: ‚Bože, dej mi sílu změnit svět.' Když jsem se blížil střednímu věku a uvědomil si, že polovina života mi uběhla, aniž bych změnil jedinou duši, změnil jsem svou modlitbu na: ‚Bože, dej mi tu milost změnit všechny ty, kteří se mnou přicházejí do styku. Jen mou rodinu a přátele a budu spokojený.' Teď, když už je ze mě stařec a mé dny jsou sečteny, má modlitba zní: ‚Pane, dej mi milost, abych mohl změnit sám sebe.' Kdybych se takto modlil od samého začátku, nepromarnil bych život." viz Tři modlitby
Sem jsme léta dávali cokoli nás zaujalo.
4. Internet - Stránky, kam je možný se brouzdnout, potěšit se a/nebo získat nadhled, který člověku v údolí tolik chybí...
Já mám především tenhle blog. Dělá mi moc dobře projít si některé diskuze a připomenout si, co mám okolo sebe lidí, s nimiž smýšlíme podobně.
Jinak mi hodně pomáhají lidi, kteří řeší něco většího než jsme my sami - planetu, systém, bídu nebo násilí. Pár příkladů věcí, které sleduji: 350.org; One.org; Spread The Word nebo blogy/zprávy, který ukazují pozitivní nebo "jinou" stránku světa Ethonomics a Freakonomics. Miluji projekty jako Wearewhatwedo.org nebo DotheDeed.org. Sem dáváme, co nás zaujme.
5. Filmy ...nebo spíš filmový ukázky. Pro mě to jsou určitě některé scény ze:
Společenství mrtvých básníků; Nesnesitelné lehkosti bytí; Před svítáním a Před soumrakem; Invaze Barbarů; Buena Vista Social Club, Harold a Maude, Lovec draků. Řadím sem i krátké videospoty jako třeba toto zpracování tématu odvaha a strach. Tady jsou, pro mě, ty inspirativnější kusy.
6. Dokumenty - V podstatě jakýkoli dokumentární film, který se snaží nezaujatě vysvětlit podstatu života sem patří. Zejména mě zajímá oblast lidských práv. I proto se snažím nevynechat každoroční Jeden svět. Moc se mi líbil třeba Home, cokoli od Adama Curtise a další podobné věci pitvající člověka a systém.
7. Představy dozadu - Silný může být i "obrázek", který si člověk pustí do hlavy a dostane se tak na chvíli jinam. Prostě zavřít oči a "vypadnout". Zjišťuju, že mnoho mých mentálních "úniků" mám spojených s pobyty s lidma v různých tramtáriích...?? Buď jak buď zde je moje baterie silných citových vzpomínek - přílet do Honolulu; s Nathalie na Île de Gorée; s Papou v Badiangara, S Theou v San Franciscu, s Petíkem v Macau, v Togu, v Belize, v Asuncionu, na Machu Picchu nebo na Djemaa el Fna v Marakeshi. A rozhodně sem patří i narození Valérie a Valentýny.
8. Představy dopředu - Když to jde dozadu, proč by to nemohlo jít i dopředu? Lidská hlava má tuhle obrovskou výhodu, nekonečnou databanku filmů z minulosti i budoucnosti, na který je možný koukat, když to v přítomnosti zrovna neumíme nebo nechceme. Sednout si a sepsat si cíle, představy a vize, "osahat" si svoje vnitřní nastavení je pro mě možná mocnější než výlety do minulosti.
9. Fotky - Většina z nás má nějaký fotky, obrázky, suvenýry z cest, které nás také také mohou vytáhnout nahoru. I já mám svůj paklík.
10. Úspěchy - Přijde mi, že sebrat tužku a sepsat si své úspěchy může být také prima lano. Anebo je možné vytáhnout už ty sepsané a jen si je projít. Na mém seznamu by se pravděpodobně objevily věci jako:
...že se mi podařilo setřást dost prachu z očí (termín, který v buddhismu používají pro nevědomí), a že už trošku tuším o co v životě jde. Že se mi zatím podařila většina věcí, které jsem chtěl. Že mám tu čest patřit do rodiny, do které patřím. Že mám Péťu, Valérii, rodiče, bráchu, Markétu, Papu, Roberta. Že se mi daří být s příbuznými kamarád. Že se mi daří jen tak BÝT. Že mám okolo sebe řadu fascinujících lidí, o které se můžu opřít. Že se mi daří experimentovat se životem a hledat si tak vlastní, autentickou cestu - např. zde. Že žiju v týhle době (nikdy neumíralo ve válkách tak málo lidí a vůbec - a vůbec nikdy jsme se neměli líp). Že jsem našel smysl toho, proč tu jsem. Patří sem i vzpomínka na to, když jsem si poprvé pokecal rusky, anglicky nebo francouzsky. Že se mi podařil vytvořit PeopleComm. Že jsem snad pochopil podstatu štěstí, dokázal vyskočit z krysího závodu, a že chytám fascinující souvislosti okolo svobody v práci.
11. Silné stránky - I "vědomé vědomí" si toho, že jsem od přírody dostal naděleny zajímavé dary, může být posilující a nadlehčující. Já za své momentální silné stránky považují třeba pochopení souvislostí života v práci, schopnost to předat ústně nebo prostřednictvím psaní.
12. Činnosti - Velmi efektivní lano může být pustit se do nějaké činnosti. "Dělání všechny smutky zahání". Nebo se také říká, že "akce je nepřítelem myšlenky". Mně pomůže sednout a psát, zasportovat si (ideálně s někým), uklízet, zahradničit (pořádně se pohrabat v zemi), malovat, civět do ohně. Možná nejlepší je dělat cokoliv, co aspoň trochu umím a zároveň je to v něčem pro mě nové. A když to navíc dělám s někým blízkým, potom je to bomba. A když se mi podaří někomu naplnit kbelík, tak jsem hnedle nahoře..
13. Knihy - To se nabízí. Sáhnout po knize a vydat se pryč... Já mám své knihy, i když co se lana týče bych nejspíš sáhl po něčem od Kundery...
14. Oblečení - Tohle může znít jako legranda. Ale není. V minulosti jsem si myslel, že tohle na mě moc nefunguje. Dokonce jsem se na šňořící se lidi díval s despektem. Dnes uznávám svou chybu a uvědomuji si, že padnoucí a slušivé oblečení může s vnitřním pocitem udělat zajímavé věci.
Tolik moje záchranné lano. Díky, že jsem si to mohl sepsat. Na shledanou nahoře!!
P.S.1: Jani, díky, že jsi mě k tomuhle textu přiměla.
P.S.2: Aby to nebylo tak jednoduchý, tak na závěr ještě někdu věc. Možná se vám taky někdy stane, že jste delší chvíli nahoře a tak se z toho nadchnete, že zapomenete kdo jste!? Začnete arogantnět, pyšnit se a machrovat? Mně se to čas od času stane. Alespoň mám ten dojem. Občas si myslím, že jsem mistr světa amoleta, a že jsem snědl všechnu moudrost. V ten moment potřebuju facku, abych se probral. Pro případ, že se mě nikdo probrat nechystá, tak tady mám pár vizualizací - momentů života, kdy jsem měl pocit, že se z údolí už nikdy nedostanu: S tátou v Bissau, kdy jsem po podezření na malárii se zánětem dutin 30 hodin od civilizace netušil, co se mnou bude. Cestu z Nazcy do Arequipy, kdy chybělo málo a málem jsme to nedali. Když jsem zpatlal projekt za desítky milionů korun nebo když jsem stál před sálem plným lidí a nevěděl jsem, co říkám. Když jsem v první třídě zapálil školu nebo když jsem několik měsíců ležel v nemocnici s vidinou mizernýho zdraví před sebou.
"Ahoj Tomáši,
tak jsem dneska v práci oznámil, že odcházím. Okamžitě byl vydán zákaz účastnit se Cesty kolem světa, protože všichni její absolventi (=2) podali po skončení výpověď :-)."
E-mail podobného znění jsem dostal nedávno od jednoho účastníka našich seminářů. Zabolelo mě z toho břicho, i když vím jak často se tyhle věci běžně dějí. Vlastně docela pravidelně.
Pět let jsme pracovali pro jednu nadnárodní potravinářskou firmu. Po každém našem semináři tam "viseli dva, tři lidi na nástěnce". Tak tam tomu říkali. Když někdo "visel na nástěnce", znamenalo to, že buď "nastoupil do" nebo "odešel z" práce. Tenkrát jsme tam vedli diskuzi o tom, co to znamená, jestli je to dobře a co s tím. Tohle bolení břicha mě onu debatu připomělo.
Říkal jsem si, že to hodím na blog a zeptám se na názor. Proč vy si myslíte, že se tyhle věci můžou dít? Jak to, že si lidi sednou na seminář a pak odejdou z práce? Může na to mít nějaký seminář vůbec vliv? Máte s tím někdo vlastní zkušenost? Je dobře, že jim firma něco takového zaplatí a oni potom odejdou? Co to může říkat o účastníkovi? Co o firmě? Co vás okolo toho napadá? Díky.
Za socializmu bola kultúra kontrolovaná. Mnohorako. Napríklad na koncerty, či iné „rizikové“ podujatia zvykol dohliadať aspoň jeden „tajný“ a „jak sa patrí“, písal o tom hlásenie. Dnes je to inak. Podujatia sú na internete a tajní sú zbytoční.
Napadlo mě, při diskuzi pod minulým článkem, nejspíš díky postřehům Jury a Roba, že bych sem dal kus textů pro nový web peoplecommu, který připravujeme. Chci vás požádat o zpětnou vazbu. O to, zda tomu rozumíte, zda vás to přitahuje či odpuzuje a čím. Zda to není moc složitý nebo moc jednoduchý, zda se to moc neopakuje, zda to jasně říká, co to nabízí a na čem to stojí.
Nový peoplecomm se bude snažit mluvit zejména k manažerům otevřeným myšlence svobody v práci. Texty, které najdete níže vysvětlují kdo jsme a co a proč nabízíme:
1. Manifest svobody - Vysvětluje současný stav pracovního nasazení a svobody ve firmách.
2. Náš sen - O co usilujeme. Někdo tomu říká vize.
3. Desatero přikázání - Na čem stojí náš pohled na svět, tj. přesvědčení/víra.
4. Pro koho jsme nevhodní - možná víte, že nejsme pro každého.
5. Misionáři - snaha zapojit co možná nejvíce lidí.
6. Kurzy - to hlavní, co nabízíme.
Texty jsou v procesu, tj. prosím nehodnoťte jazyk z pohledu překlepů a chybek. Jinak celou tuhle prosbu považuji za další z experimentů. Říkám si, že přinejhorším k tomu nikdo nic nenapíše. A ticho je taky zpětná vazba, ne? Ale třeba to bude jinak. Kdybyste nechtěli psát do komentářů - pošlete mi maila - tomas-zavinac-peoplecomm-tecka-cz.
Jinak děkuji všem, kdo najdete chuť přihodit názor.
P.S.: A stále hledáme grafika, který by nám stránky udělal. Kdybyste měli tip, sem s ním.
A tady to je:
Harley-Davidson, Gore & Associates, Semco. Tři příklady firem, které staví na principech svobody v práci. Posláním PeopleCommu je šířit tuto manažerskou filozofii v ČR a na Slovensku.
1. Manifest svobody
Představte si typickou dnešní firmu jako fotbalový manšaft. Běžný zápas* pak vypadá zhruba takto: Z jedenácti hráčů se pouze čtyři snaží dát gól. Z toho dva do vlastní brány. Zbylých sedm fotbalistů předstírá, že hraje. Přešlapuje u čáry a těší se domů (zdroj: Gallup).
Chodit do práce, která člověka nebaví je tak časté, že to považujeme za normální. Pouze 16%* zaměstnanců tvrdí, že je jejich práce opravdu naplňuje (zdroj: Gallup).
Proč pouze 16% zaměstnaců?
"Dokud tě živím, budeš poslouchat!" - je základní výchovnou filozofií typické rodiny. Rodina je přitom naše první firma. Táta první šéf, sourozenci první kolegové. Právě zde získáváme základní pracovní dovednosti a návyky.
Tradiční rodiče za nás rozhodují. Vyžadují správné a trestají nesprávné chování. Velmi zřídka připouštějí diskuzi. Od nich se tak naučíme rozhodovat za zaměstnance a motivovat je cukrem a bičem. Stejně jako v rodině i ve firmě upřednostňujeme poslušnost a konformitu před individualitou a vlastním názorem.
Zkuste si sami vybavit něco, co vás opravdu baví. Až to budete mít, představte si, že vám to dal někdo za povinnost, dokonce jste k ruce dostali směrnici, která určuje co při plnění úkolu smíte a nesmíte dělat. Za splnění úkolu máte sice slíbenou odměnu, ale při práci vás někdo průběžně řídí a kontroluje. Co to udělá s vaší motivací? U většiny lidí se ta vnitřní začne měnit na vnější. A tím se začne objevovat známý jev, kdy člověk začíná odvádět práci tzv. "do výše mzdy a pracovní doby".
Druhé lidi není možné motivovat! Začíná být obecně přijímaným faktem, že druhé lidi není možné řídit nebo motivovat. Můžeme je buď demotivovat nebo vytvořit prostředí - tzv. "firemní kulturu", která lidem umožní motivovat sebe sama. To jde v zásadě ale pouze tam, kde zaměstnanci získají více práv rozhodovat si o vlastním životě v práci.
Taková firemní kultura staví na silných stránkách a potřebách jednotlivých zaměstnanců spíše než na jejich postavení. Klíčový je princip "rovnosti", kdy hlas každého zaměstnance má stejnou váhu. "Otevřenosti", tj. že jakékoli informace jsou k dispozici komukoli. "Spravedlnosti", tj. že např. výši mzdy určuje přínos výsledků pro firmu a ne výše postavení. Hlavní formou komunikace je dialog. Rozhoduje se prostřednictvím hlasování nebo koncensu. Vedení stojí na přirozené (na rozdíl od formální) autoritě.
Našinci může koncept "svobody v práci" znít jako sci-fi. V mnoha firmách po celém světě je však běžnou praxí. Na těchto principech staví dokonce i známá jména jako legendární Harley - Davidson, tvůrce Goretexu, nebo švédský nábytkářský gigant IKEA. Za zmínku stojí fakt, že většina těchto firem patří mezi špičky své branže, vykazují trvalý růst ve dvouciferných číslech a zaměstnanci je prakticky neopouštějí.
Svoboda v práci je další logický krok ve vývoji. Máme tak všechy důvody domnívat se, že zaměření se na svobodu bude dalším vývojovým stupněm světa byznysu. To dokládá i fakt, že "svobodných" firem proudí zástupy lidí ze světa tradičního byznysu. Na možnost navštívit brazilské Semco si počkáte více než rok. Harley Davidson se sídlem v americkém Wisconsinu si od návštěvníků dokonce nechává platit. Na téma svoboda a demokracie v práci se objevují nové studie, vycházejí knihy, pořádají se odborná setkání a konference.
Po dlouhé době tak máme naději na systém, ze kterého budou profitovat všichni. Zaměstanec získá možnost dělat naplno, co ho baví. Firma si konečně sáhne na maximum potenciálu svých lidí. Zákazník si bude užívat špičkové služby. Dodavatel se může těšit na férové a otevřené jednání. Vlastník získá větší jistotu pravidelných a rostoucích příjmů. Více... (do náš sen)
PeopleComm se myšlence svobody v práci (pod různými názvy) věnuje už od roku 2003. Jsme firma na misi a smyslem naší existence je šířit tuto myšlenku do světa byznysu v ČR a na Slovensku. Pořádáme semináře s cílem ukázat podstatu vrozené lidské motivace, přirozené autority, zdravého sebevědomí a obecně svobodného života v práci. Ukazujeme, jak to v práci nastavit podle obecných principů a přirozených lidských instinktů.
2. Náš sen
Představte si, že se v zaměstnání můžete chovat jako ve vlastní firmě. Že si tam můžete prostě realizovat své sny! Máte veškeré informace i vše ostatní, co ke své práci potřebujete. Sami si rozhodujete o tom, kdy přijdete, kdy odejdete a kolik času a energie práci věnujete. Pracovní místo si zařídíte podle vlastního vkusu, stejně jako byste to udělali doma. Podle vlastního uvážení přínosnosti si volíte na jakou poradu půjdete. Stejně tak si vybíráte své kolegy, dokonce i šéfa. I o výši vaší mzdy nebo délce dovolené si rozhodujete sami. Míru vaší svobody určují pouze vaše dovednosti, odvaha, možnosti kolegů a firmy jako celku.
To je náš sen.
Většině našinců zní však v roce 2010 jako sci-fi. Podobně nereálně zněly ale ještě před rokem 1989 většině Čechoslováků sny o možnostech cestovat, volit si své zástupce, podnikat nebo se svobodně vyjadřovat. Dnes, po více než dvaceti letech, se sny staly skutečností. Stejný vývoj budou kopírovat i další oblasti společnosti, tj. i byznys. Vývoj ve světě světového podnikání ukazuje, že svoboda zaměstnanců není jenom další logickým krokem ve vývoji našeho pohledu na řízení firem, ale že se stává klíčovou konkurenční výhodou. Že jedině postupným přenesením rozhodování na zaměstnance získáme jejich srdce a nápady. Že jedině tak se do své práce pustí opravdu naplno z čehož ve finále budeme těžit všichni - vedení a vlastníci firem, jejich zákazníci či dodavatelé a samozřejmě také sami zaměstnanci a jejich rodiny.
3. Desatero přikázání
Na základě obsáhlého studia lidské podstaty jsme došli mnohých poznání. Zde je deset základních přesvědčení, která určují náš pohled na fungování firmy, vedení lidí a obecně život v práci. Toto desatero považujeme za svá přikázání a věříme, že do určité míry vysvětluje proč děláme právě to, co děláme.
1. Rodíme se s vrozenou touhou po svobodě. Stačí pozorovat děti, zvířata nebo zajít na exkurzi do vězení. Touha svobodně dýchat a samostatně se rozhodovat dřímá v každém z nás. Více...
2. Rodíme se sobě rovní. Hloubku této věty člověk pochopí snad nejlépe na začátku a na konci života. Mimo jiné ji obsahuje každá listina práv a svobod člověka. Více...
3. Každý máme talent. Talent, tj. vrozené nadání = synapse v mozku. Síla synapsí se tedy rovná síle talentu. Schopnost nalézt a rozvinout ten který talent pak rozhoduje do velké míry o úspěchu či neúspěchu v životě každého z nás.
4. Autentická je lepší než naučená. Každý máme svůj styl, svou cestu. Nevěříme v šablony a stejnost. Naopak jsme zastánci jedinečnosti a originality. Věříme v autenticitu spíše než v naučené metody a postupy.
5. Zaměstnanci jsou dospělí lidé. V občanském životě si rozhodujeme o většině svého života. Jsme dospělí a proč by to tedy v práci mělo být jinak? Více...
6. Zaměstanci jsou lidé, ne zdroje. O zdroje bojujeme a snažíme se je vytěžit. Lidem se snažíme porozumět a vyjít jim vstříc. Současný pohled na lidskou stránku byznysu považujeme za zastaralé dědictví industriální doby. Více...
7. Druhé lidi není možné motivovat. Člověk se rodí s přirozenou chutí a vášní do práce. Vnější motivace oslovuje úplně jiná centra v mozku. Dlouhodobě tedy, spíše než by povzbuzovala chuť a vášeň, spíše demotivuje. Více...
8. Tlak skupiny je funkčnější než tlak šéfa. Rodíme se s přirozenou potřebou přijetí ostatními. Nechceme zklamat, ztratit důvěru nebo tvář. Tento instinkt je dokonce silnější než strach z autority. Přenést vedení ze šéfa na skupinu je proto dlouhodobě funkčnější způsob vedení a řízení.
9. Neformální autorita je silnější než formální moc. Vést na základě postavení a s použitím cukru a biče posiluje lidskou chamtivost a strach. Přirozená autorita, vyplývající zejména z charakteru a odbornosti vyvolává vášeň a chuť spolupracovat. Vedení na základě přirozené autority je tedy mnohem mocnější než jakákoli snaha vést s využitím formální moci.
10. Současný model podnikání zastaral. Převažující model dnešního podnikání stojí na poměřování se s konkurencí, trvalém růstu a ignorování důsledků činnosti firmy. Ve světě sílí názor, že tento styl zastaral a je dlouhodobě neudržitelný. Více...
4. Pro koho jsme nevhodní?
Tak jako některé filmy nejsou vhodné pro děti, některé potraviny pro těhotné ženy a určité procedury pro muže, tak ani PeopleComm není vhodný pro všechny. Naše služby jsou určeny především manažerům a majitelům firem případně personalistům, kteří uvažují o svobodě v práci jako o možné filozofii fungování jejich firmy či týmu. Těm, chtějí vybudovat "Proč?" firmu nebo tým. V širším smyslu pak pro každého, kdo je myšlence svobodného fungování v práci otevřený.
Jsme zcela nevhodní pro ty, kteří jsou přesvědčení o tom, že lidé jsou líní, že je třeba je držet zkrátka, motivovat je a kontrolovat. Lidem s tímto postojem nemáme co nabídnout. Stejně tak neuspokojíme ty, kteří hledají manuál nebo jakýkoli přesný návod na to, jak vést druhé nebo jak se postavit k životu v práci jako celku. Nevyhovíme ani těm, kteří si chtějí rozšířit sbírku certifikátů neboť tyto papíry neprodukujume.
5. Misionáři
Jsme firma na misi. Vojáci odjíždějí do Afganistánu. Lékaři Bez Hranic do Konga. My jsme zůstali doma a šíříme tu principy svobody v práci. Usilujeme o to, aby se tato manažerská filozofie stala i ve světě našich firem hojně diskutovaným tématem.
Sami toho ovšem zvládneme málo, a tak hledáme další misionáře. Lidi, kteří si všimli, že svoboda zaměstnanců není jenom dalším logickým krokem ve vývoji našeho pohledu na řízení firem, ale že se stává klíčovou konkurenční výhodou. Zde jsou základní oblasti, ve kterých nám v našem snažení můžete pomoci.
1. Blog: Stovky článků. Zapojte se do diskuze. Pokud budete mít pocit, že některé texty stojí za šíření, prosíme vás o to. Pokud máte vlastní téma související se svobodou v práci, napište článek. Rádi ho uveřejníme.
2. Semináře: Pomocí seminářů dokážeme snad nejlépe vysvětlit principy organizace a vedení na bázi principů svobody. Na svobodu nejsme zdaleka všichni stejně připravení, a proto je pro nás klíčové, aby k nám chodili lidé pro které jsme vhodní. Pomožte nám je najít Nejsnažším způsobem, jak se s námi seznámit je půldenní úkázka našeho přístupu zdarma s názvem "Zajíc v pytli".
3. Veřejná vystoupení: Vystoupení na konferencích, vysokých školách, MBA programech nebo ve firmách považujeme též za velmi efektivní způsob šíření myšlenky tohoto nového přístupu k práci. Pokud pořádáte konferenci, fungujete na vysoké škole nebo ve firmě a vidíte prostor pro 20 - 90 minutové vystoupení, kontaktujte nás.
4. Média: Pokud zastupujete média, věnujete se lidské stránce fungování byznysu a vidíte příležitost pro spolupráci, ozvěte se.
5. Nové projekty: Pokud máte nápad na jakýkoli nový projekt, který nám na cestě šíření svobody v práci může pomoci, spojme se a prodebatujme možnosti spolupráce.
Moc vám děkujeme a těšíme se na spolupráci.
6. Kurzy
"Co nás skutečně motivuje? Čím to, že za někým lidi jdou a za jiným ne? Na co máme talent? Jak postavit svůj život na silných stránkách? Proč trávíme většinu života děláním něčeho, co nás nebaví a co s tím? Jak se nepodceňovat a zároveň nepřeceňovat? Proč a jak žít v práci svobodněji? Jak nechat na lidech rozhodnutí o tom, co, kdy, kde, jak budou dělat tak, aby to zároveň celé fungovalo jako celek? Na jakých principech fungují tzv. svobodné firmy?" Několik z mnoha příkladů otázek, které pokládáme na našich seminářích. V této části naleznete jejich aktuální přehled, principy na kterých stavíme a další potřebné informace.
O našich kurzech...
Filozofie
Považujeme se za součást myšlenkového proudu, který vychází z principů pozitivní psychologie. V širším smyslu potom celistvosti a udržitelnosti. Stavíme především na vědeckých výzkumech z oblasti psychologie, sociologie a chování organizací. Pro lepší uchopení lidské přirozenosti, podstaty svobody a fungování lidských skupin saháme i do různých světových filozofií či náboženství. Stále více čerpáme z příkladů konkrétních "svobodných" firem (v akademických kruzích se objevuje termín "osvobozená firma") po celém světě. Rostoucí úlohu hraje i vlastní výzkum a tvorba.
Principy
Na našich seminářích ukazujeme především principy svobody v práci. Slovíčko "princip", z latinského "principium", znamená "začátek" nebo také "původ". Principy jsou tedy jakýmisi přírodními zákony, které řídí chod světa, života a tedy i byznysu. Člověk je tedy nevymýšlí nýbrž hledá. To hlavní, co proto na našich seminářích nabízíme je pojmenování těchto principů se zaměřením na jejich praktickou aplikaci. Daleko větší důraz tedy věnujeme otázkám "Proč?" a "Co?" než oblíbené a mnoha lidmi vyžadované otázce "Jak?".
Témata
Věnujeme se pouze třem tématům, která považujeme za podstatná pro svobodné fungování firem. Zároveň takovým, ke kterým máme osobní vztah a která proto dlouhodobě zkoumáme. Jsou to: 1. Schopnost svobodného rozhodování se - "sebevedení". Pokud máme chaos v tom, kdo jsme a kam jdeme, svobodný život je velmi obtížný. 2. Vztahy a komunikace s lidmi. Co odlišuje jednu firmu od druhé jsou vztahy mezi jejími zaměstnanci. Ve svobodnější firmě důležitost komunikace ještě narůstá. 3. Možná to nejdůležitější, co odlišuje svobodnou firmu od konvenční je to, jak nakládá s autoritou a jak se staví k motivaci. Poslední oblastí je tedy "leadership" neboli vedení druhých.
Metody
Co se týče metod využíváme nejčastěji jednoduché psychologické experimenty a návaznou debatu. Vydatně využíváme video, audio i obrázkových ukázek příkladů využití probíraných principů. Poslední léta saháme částečně i po vizualizaci a některých dalších technikách, které kromě hlavy zapojí i zbytek těla. Ať už je kurz jednodenní nebo roční, vždy počítejte i s přípravou "před" a úkoly "po" absolvování.
Průvodci
Většinu našich kurzů připravuje a vede Tomáš Hajzler. Okruh našich průvodců se však neustále rozšiřuje o lidi, kteří na svobodu v práci přinášejí nové úhly pohledu. Roman Žižlavský se zkušenostmi z početných pobytů v barmských a thajských klášterech nabízí zajímavou prožitkovou zkušenost. Honza Benda s dlouholetou praxí psychologa, psychoterapeuta a lektora stejně jako s vlastními zkušenostmi budhistického mnicha v klášterech na Srí Lance umí ukázat zajímavou hloubku. Filip Říha se zkušenostmi z poradenské společnosti McKinsey a zejména však z vlastního projektu s názvem Ráj chutí se zase věnuje energii a tělu. Petra Hajzlerová se s Tomášem potom společně věnují podstatě partnerství a mezilidských vztahů.
Účastníci
Věnujeme se pracovní části života. Naše kurzy jsou tedy primárně určeny manažerům, kteří chtějí lépe uchopit principy svobody v práci jako filozofie vedení a organizace firem a lidí. Lidé v manažersých pozicích proto tvoří devadesát procent účastníků. Zhruba čtyřicet procent přichází z menších a středně velkých firem, šedesát procent z velkých nadnárodních korporací. Ročního programu "Talent, sebevědomí & svoboda" se účastní i lidé na volné noze. Lekce tanga, naše jediné "nepracovní téma" je potom určená pro partnery, tj. přátele, manžele nebo partnery ve firmě. Fungujeme zcela nehierarchicky, a tak se na našich seminářích objevují jak generální ředitelé, tak i "manažeři elévové". Všechny spojuje zájem získat nové pohledy na svět práce. Velikost skupiny je nejčastěji 8-15 lidí.
Místa
Snažíme se vybírat místa, která mají vše pro bezpečný a pohodlný pobyt ovšem spolehlivě vytáhnou z brázdy. V Praze se nám líbí v ZŠ Klíček. Pobyt ve škole, která funguje "trochu jinak" přináší mnohé. Často zajdeme i do Maitrei. Byli jsme ve Škole hrou nebo v Jedličkově ústavu. V ČR jsme si oblíbili i vzdělávací centra typu Skalka, která mnohým lidem z byznysu otevírají zcela nové obzory. V historii jsme zavítali třeba do Olivovny či do věznice Mírov. Výjímečně zajedeme i do hotelu. Nelimitujeme se ani hranicemi ČR, i když tyto možnosti čekají z velké míry na naše prozkoumání.
Termíny
Když pořádáme kurzy pro skupiny ve firmách, zpravidla se nejprve dohodneme na tématu, potom na ceně a účastnících. Teprve potom hledáme termín a místo. Pro stejný princip jsme sáhli i při organizaci seminářů pro jednotlivce. Tj. zájemci se hlásí na téma. Teprve potom, co se jich přihlásí dostatečný počet, dohodneme termín podle možností všech přihlášených. U každého kurzu, naleznete dvě čísla - např. "6/12", kde "6" = počet přihlášených a "12" = počet potřebný proto, abychom všem účastníkům oznámili, že "odjíždíme". Více o důvodech pro fill up & go naleznete zde.
Ceny
Existujeme proto, abychom firmám pomohli využít lidský potenciál. Naše ceny tedy vycházejí z úrovně cen na trhu manažerského vzdělávání. Pokud není uvedeno jinak obsahují náklady na organizaci a přípravu, průvodce, veškeré pomůcky, pronájem prostor, výživu během celého setkání i náklady na případné ubytování. V rámci možností jsou v ceně i početné individuální konzultace.
Kromě základní ceníkové ceny existují tři další druhy cen: 1. Cena pro dva - při přihlášení dvou osob najednou poskytujeme výrazně příznivější podmínky. 2. Cenu pro skupinu pěti a více lidí vám rádi sdělíme na požádání. 3. Cena pro absolventy - šance na porozumění se zvyšuje s časem stráveným spolu. Proto chceme podpořit opakovanou účast.
Dlouhodobě hledáme cesty proto, aby peníze nestály v cestě vaší účasti. Proto v případě, že nedosáhnete na firemní vzdělávací rozpočet, můžete využít možnosti zaplatit pouze dvacet procent ceny předem a zbytek doplatit až do šesti měsíců po vaší účasti.
V případě, že byste po absolvování programu měli pocit, že jeho hodnota byla nižší než cena, účastnický poplatek vám bez řečí vrátíme.
Osvobozující Leadership
Cyklus Leadership seminářů
Jsme zastánci názoru, že není možné nevést. Každý vedeme dnes a denně vždy, když někdo následuje naši myšlenku, náš nápad. Možnosti kudy a jak vést se ovšem blíží nekonečnu. Lidi můžeme rovnat do latě, můžeme se jimi pokoušet všelijak manipulovat. Anebo se jim můžeme pokusit pomoci dostat ze sebe to nejlepší. Osvobodit je. Od jejich strachů, předsudků a externích překážek s cílem umožnit jim dělat tom v čem jsou nejlepší a co je opravdu baví.
To je náš pohled na vedení. Definujeme si tři základní oblasti, na kterých dobrý autentický osvobozující leadership stojí. Zaprvé je to pochopení vlastního "magnetu", tj. důvodu proč za námi lidi (ne)jdou. Čím jsme přitažliví a čím naopak odpuzujeme. Tomuto tématu se věnujeme na třídenním semináři "Moc, autorita & vedení". Zadruhé je to pochopení fungování lidské motivace, tj. co vede lidi k tomu, aby za námi šli. Jak moc dokážeme jejich chuť ovlivnit zvenku a co všechno dřímá uvnitř. To řešíme během jednoho intenzivního dne s názvem "Cukr, bič nebo jinak?" Když už člověk pochopí, čím přitahuje druhé a proč za ním chtějí druzí jít, přichází poslední otázka a tou je "Jak vést?". Na "Tvrdě, kamarádsky nebo jinak?" řešíme právě tuto oblast tak, aby absolventi odešli s pochopením základních nástrojů pro to, jak vést svobodné lidi.
Celý cyklus vám tak nabízí komplexní uchopení tématu vedení na základě filozofie svobody v práci - vše za výrazně výhodnějších podmínek než, když byste se rozhodli absolvovat každý kurz zvlášť.
Autentická komunikace
Cyklus seminářů s tématem komunikace
Každé lidské společenství si za léta vývoje vybudovalo spleť pravidel, která určují, jak se k sobě chovat a jak spolu komunikovat. Chovat se správně a udělat dobrý dojem bylo ale většinou důležitější než upřímná a otevřená komunikace.
To se ovšem začalo měnit. Mnohé dnešní firmy se začínají podobat sportovním týmům, které fungují často jinak než další společenské skupiny. V omezeném čase potřebují uhrát co nejlepší výsledek a prostor na dělání dojmu a společenská klišé se tím výrazně zmenšil. Otevřenost a přímost se začíná objevovat v hodnotách stále většího počtu firem.
Cyklus autentická komunikace vám nabízí tři úhly pohledu na porozumění. Z názvu vyplývá, že stavíme na přirozenosti zúčastněných a na seminářích tedy čekejte spíše principy a souvislosti než návod na to jak komunikovat. Modrá, nebo červená pilulka? se věnuje vnímání reality s cílem ukázat podstatu a hlavní principy lidského porozumění. Jak kritizovat, aby mi poděkovali? ukazuje, jak sdělovat nepříjemné věci. A nakonec v kurzu s názvem "Nervy, tréma& adrenalin" si projdeme podstatu přirozeného autentického projevu před lidmi.
Vlastní cestou
Cyklus seminářů s tématem sebevedení
V životě máme dvě možnosti. Buď budeme napodobovat druhé nebo vyrazíme vlastníme cestou. Pro ty z vás, kteří chtějí v životě (zejména v jeho pracovní části) větší díl originality a vlastního názoru, jsme přirpavili cyklus "Vlastní cestou". Stejně jako naše ostatní cykly se skládá ze třech témat. "Peníze nebo život?", kde se věnujeme tématu rovnováhy mezi tím, co člověk chce a tím, co má. Čistá hlava, lehké tělo se zabývá oblastí energie, tj. šťávy, kterou potřebujeme k tomu, abychom mohli nejenom žít, ale i dokázat to, co chceme. Silné stránky je potom dlouhodobější seminář věnovaný čistě hledání a využití vašich silných a také slabých stránek.
Dohromady vás tak absolvování těchto kurzů může vybavit výrazně lepším povědomím o tom, kdo jste a co chcete od života.
Bylo to na podzim na konferenci v Bratislavě, která měla v podtitulku: „Existuje v HR nějaká nová vize?" Život firem mě fascinuje, a tak se této otázce nemůžu vyhnout ani tady na blogu. Fungování jednotky, která tak zásadně ovlivňuje chod většiny našich bdělých životů za podobnou úvahu stojí.
Než se podíváme na vizi, mrkněme krátce do historie. Považuji to za nezbytné pro pochopení toho, kde jsme dnes. Není třeba chodit nikam daleko. Stačí když začneme v 19. století. Organizace většiny byznysu byla tehdy relativně nekomplikovaná. Jednoduchá struktura řemesel, kdy mistr měl své tovaryše, fungovala bezchybně. Pak přišel Henry Ford s nápadem výrobního pásu. Zhlédl se v teorii tzv. Vědeckého řízení od tehdejšího gurua managementu Winstona Taylora. Na základě jeho teorií rozdrobil činnost, kterou si do té doby dělal řemeslník celou sám, na několik menších, rutinně se opakujících úkolů. K pásu postavil dělníky, kteří potom „od nevidím do nevidím" prováděli pořád do zblbnutí jeden a ten samý úkol. Pro dokreslení si vybavte scény z Chaplinovy Moderní doby.
S tím se logicky objevily problémy. Monotónnost úkolů, neschopnost ovlivnit konečný výsledek, omezené pracovní místo, nelidsky dlouhá pracovní doba a nezdravé pracovní prostředí začaly způsobovat napětí a konflikty mezi dělníky. Z té doby pochází i jedna z vět, kterou se Henry Ford proslavil: „Proč vždy, když chci jenom ruce dělníků, dostanu celého člověka?"
Tyto tenze a konflikty přinesly postupně potřebu předáků, supervizorů, kontrolorů, manažerů, ... a vůbec celé té byrokratické mašinerie, kterou známe ze současného firemního světa a která je tak častá, že ji dnes považujeme za normální. Vzhledem k sílícím mezilidským konfliktům napadlo Henryho Forda založit tzv. „oddělení sociologie", které mělo tehdy za úkol řešit právě napětí vyplývající z Taylorova způsobu organizace. Zde určitě stojí za zmínku, že prvním HR manažerem světa byl bývalý šéf detroitské policie. Už to napovídá, co bylo posláním a vizí prvního „HR oddělení" světa, tj. odkazu, na kterém stojí i dnešní HR jako obor.
Za posledních sto let se v HR strukturálně prakticky nic nezměnilo. Změny, kterými tento obor prošel, jsou zhruba tak podstatné jako změny, kterými prošel například automobil.
Já se poslední rok a půl věnuji studiu firem, které postoupily ve vývoji dál. Někdy se mluví o firmách, kde základní manažerskou filozofii představuje demokracie. Mnohdy se hovoří o společnostech, které osvobodily své zaměstnance. Často slyšíte o místech, kde lidé mohou dělat, co chtějí, způsobem, který jim vyhovuje. Zkoumání těchto míst a lídrů, kteří vedou tímto způsobem, mě mnohokrát přivedlo k zamyšlení, kam vlastně „lidské zdroje" jako obor směřují.
Osobně pozoruji, že ve společnostech, kde zaměstnanci získávají práva rozhodovat si o svých životech, se HR oddělení ruší. Prostě přestávají existovat. Firma rozpustí oddělení a ponechá si třeba jenom 1-3 "HR" lidi. Tyto firmy se vracejí k před-industriálním zvyklostem řízení a HR přestávají potřebovat. Významným trendem je fakt, že se firmy přestávají na lidi dívat jako na zdroje. A to mění jejich poslání v samé podstatě. Když lidé přestanou být zdroji, většina toho, co dělá dnešní HR, přestane být potřeba.
Stejně jako mnohé moderní školy zaměstnávají psychology, i firmy budou mít v budoucnu své specialisty na lidskou podstatu. V tom spatřuji budoucnost HR. Z těch, kteří řídí „zdroje“, se stanou ti, kteří dovedou pomoci člověku ve firmě doopravdy rozkvést.
Možná v roce 2020 firem, v kterých se tato vize naplní, bude stále menšina. Ale věřím, že ta menšina bude růst, až se jednoho dne překlopí a najednou bude normální (si) v práci dělat doslova, co chceme. Příklady firem z celého světa jsou důkazem toho, že je to možné (americký Harley-Davidson, francouzská FAVI, finská SOL, španělský Fagor, brazilské Semco, britská SUMA...).
Držím nám palce.
Vloni jsem se po třiceti letech setkal s čertem. A bylo to strašně zajímavý. V prosinci už jsem nenašel čas, abych popsal svoje dojmy, a tak to dělám až nyní.
Kamarádi čerta pozvali společně s Mikulášem a andělem domů. Bylo nás tam celkem deset dospělých a sedm dětí. Všemu předcházela dokonalá příprava. Rodiče zasílali e-mailem seznam „dobrých skutků - hříchů", děti pilovaly písničky a říkanky, čert s Mikulášem nakupovali sladkosti a připravovali si kostýmy. Nadchlo mě to a zaujalo. Zejména tím, jak moc je to za třicet let pořád stejný, jakož i skutečností, že mnozí z nás tuhle tradici využíváme především (!!) k výchově (= zastrašení) vlastních dětí.
Jak ono to vlastně s tím čertem funguje? Já vcelku věřím tomu, že se VŠICHNI rodíme se VŠEMI lidskými vlastnostmi. Tj. kromě hromádky krásy v sobě máme taky pěkná svinstva. Pokud nevěříte, pozorujte chvíli malé děti, jak mučí zvířátka, anebo si jednoduše projděte pár psychologických experimentů, které se věnují celistvosti, stínu nebo podstatě zla a dobra (zde na blogu třeba Abu Ghraib). Prostě se rodíme tzv. „celí" nebo také „celiství", se vším všudy. Zlo s dobrem v nás tvoří jeden celek.
Rodíme se s přirozenou schopností „ztratit se“ v tom, co děláme. Nabídka „čokoládky“ oslovuje jiná centra v mozku a mění tak vnitřní motivaci na vnější a ta se od té vnitřní liší zhruba jako sex za peníze od milování z lásky.
A třeba právě Mikuláš s čertem jsou toho nádhernou ukázkou. Když budeš hodný (= budeš se chovat podle představ rodičů), dostaneš čokoládku, mandarinku nebo buráky. Budeš-li zlobit (= budeš se chovat podle svých představ), dostaneš uhlí, anebo si tě raději rovnou odnese čert.
Osobně považuji toto pojetí mikulášské tradice za mimořádně nešťastné. Proč? Odpověď najdete v mnoha jiných článcích zde na blogu. Proto jen v kostce. Zaprvé, rodíme se s přirozenou schopností „ztratit se" v tom, co děláme. Co děláme, děláme jednoduše proto, že nás to baví. Nabídka „čokoládky" oslovuje jiná centra v mozku a mění tak vnitřní motivaci na vnější. A vnější motivace se od té vnitřní liší zhruba jako sex za peníze od milování z lásky. Zadruhé, rodíme se s přirozenou potřebou přijetí ostatními. Je to jeden z nejsilnějších instinktů, který řídí naše životy. Když nám vůdce naší smečky (táta, máma) začne vyhrožovat vyloučením (třeba když nám naši rodiče hrozí, že si nás čert odnese do pekla), ve většině z nás to otevírá jeden z nejsilnějších strachů, který v sobě nosíme. Člověka to vyděsí. A často zlomí. Ochočí. A hlavně nás to odnaučí přirozenosti. Cukr a bič začneme považovat za samozřejmost a začneme je sami vyžadovat. Neřkuli, že při své práci potkávám řadu dospělých lidí, kteří dodnes čerta „nerozdejchali".
Rodíme se také s přirozenou potřebou přijetí ostatními. Je to jeden z nejsilnějších instinktů, který řídí naše životy. Když nám rodiče pohrozí peklem, ve většině z nás to otevírá jeden z nejsilnějších strachů, který v sobě nosíme.
Kamarád, se kterým sdílíme společný pohled na svět, v průběhu téhle ceremonie věcně poznamenal: „Ty vole, to je ale psychoanalýza rodičů!" A po pár dnech dodal: "Příští rok to určitě zopakujeme. S tím rozdílem, že čert dostane jenom to, co dětem šlo a co se jim povedlo. O zlobení nebude ani zmínka."
Tak na tohohle čerta se těším.
Social participation, mass collaboration, democratic opportunity?
„Ľudia sa dnes spájajú sa na základe veľmi relevantných podobností. Nie je to všeobecné konanie dobra, je to veľmi špecifické a vysoko individualizované a preto oveľa účinnejšie.“
Všetko môže byť uspokojené tým, že umožníme ľuďom vzájomne si pomáhať.
A to je len začiatok
„V životě máme jen jednu Volbu: být vzhůru – nebo usnout! …
Zde je tedy jeden z jeho (Robert John Knapp) příběhů s vědci z NASA:
*„Jednoho dne ke mně zase přijeli z NASA a odvezli mne do pouště.
Možná jste o něm také slyšeli - Benjamin Zander. Kromě toho, že diriguje hudbu, učí i na školách. Tam dělá mnoho neobvyklých věcí. Jednou z nejzvláštnějších je, že všem studentům na začátku semestru rozdá jedničku (“A-čko” v americkém školním systému) a požádá je, aby mu napsali, co pro to udělají. Po zbytek roku se už pak všichni můžou věnovat studiu bez stresu, který známkování často působí.
Tenhle projev považuji za mimořádně povedený a děkuju Janě a Jirkovi za CZ titulky. Kromě toho, že vás od začátku do konce nenechá v klidu, stojí za opakované shlédnutí zejména kvůli myšlence “rozzářených očí”. Zander totiž říká, že to jak vedete druhé poznáte právě podle toho jestli jim září oči. Mým uším to zní jako mimořádně silná a hluboká myšlenka. Stačí chvíli pozorovat své nejbližší a hned mi dochází následky mého chování...
Co vy? Když se rozhlédnete okolo sebe, po svých nejbližších lidech, září jim oči? Kvetou? Radují se? Sílí jim sebevědomí? A co když přijdete k vám do práce nebo do školy? Vítá vás rozzářená recepční či školník?
Jestli ano, poblahopřejme si! Jestli ne, možná by to chtělo dělat některé věci jinak. Jaké? Co myslíte? A co jinak vás na té řeči zaujalo?
P.S.: Titulky v češtině je nutné nastavit ručně - viz "view subtitles".
duchovný rozvoj kríza spoločenská kríza spotrebiteľ uvedomenie
Druhá časť článku Granty – pomoc či zotročenie ducha?
Čo je teda vo veci, alebo skôr čo je za vecouAlvin a Heidi Tofflerovci priniesli svetu koncept civilizačných vĺn, ktorý v skratke hovorí o tom, že po poľnohospodárskej a priemyselnej vlne prichádza tretia, informačná vlna, v ktorej hybnou silou hospodárskeho života nebude pôda, ani stroje a zariadenia, ale myšlienky, poznatky a komunikácia.
Prvú, poľnohospodársku vlnu symbolizuje pluh a motyka. Druhú, priemyselnú vlnu výrobná linka, dymiaci komín a televízny vysielač. Tretiu, informačnú vlnu symbolizuje počítač a internet...
Tretia vlna sa podľa Tofflerovcov začala okolo roku 1955, v čase, kedy v USA prvý krát zaznamenali prevahu pracovníkov v službách (tzv. biele goliere) nad pracovníkmi vo výrobe (tzv. modré goliere). Dnes sa píše rok 2010, teda od tej doby ubehli už desaťročia, ale o tom, či už sme v tom očakávanom informačnom veku, môžeme viesť spory.
Je pravda, že internet sa medzičasom stal samozrejmou súčasťou našich životov ako dnes už pre mnohých primárny zdroj informácií a prostriedok komunikácie. O to viac je zarážajúce, že komunikácia bez hraníc má na politicko-ekonomický život len minimálny vplyv.
Politická reprezentácia si naďalej žije v slonovinovej veži, vysoko a ďaleko od občanov, ktorým by mala slúžiť. Systém zastupiteľskej demokracie koncentruje obrovskú moc do rúk malého množstva ľudí, a tak priťahuje predovšetkým ľudí bažiacich po moci. Stalo sa akousi samozrejmosťou, že títo ľudia nielenže neponúkajú nijakú pozitívnu víziu smerovania spoločnosti, ale nemajú ani najmenší záujem túto víziu hľadať a tvoriť spoločne so svojimi občanmi a voličmi. Spôsob, akým sa robí politika, sa podobá viac na televízny vysielací kanál než na internetové diskusné fórum. Navyše, na jednu republiku pripadá jedna televízna obrazovka a možnosť prepnúť program je raz za štyri roky.
Ešte viac ma však prekvapuje, že tretia vlna sa výraznejšie nedotkla ani hospodárskeho života. Váš supermarket sa vás nepýta, ako ste spokojní s kvalitou potravín, ktoré vám predáva; výrobcovia sa vás nepýtajú, čo by ste chceli aby pre vás vyrábali a čo by ste si priali zlepšiť na vašom holiacom strojčeku či teflónovom hrnci; my spotrebitelia sme si doposiaľ nezvykli spájať sa do väčších skupín za účelom vyjednania lepšej ceny či presadenia špecifických požiadaviek; väčšina dnešných firiem má ešte stále strnulú hierarchickú štruktúru majitelia > manažment > pešiaci; komunikácia a iniciatíva v rámci firmy ešte stále plynie zhora nadol a nie všetkými smermi naraz; firmy si ešte stále držia svoje poznatky pre seba a tak sa obrovské množstvo energie vyplytvá na konkurenčný boj, nadprodukciu a na mnohonásobné paralelné objavovanie a vyvíjanie toho
istého.
A tak sa pýtam: Kde to viazne? Ľudia visia celé dni na Facebooku či na Twitteri, ale svet stále funguje spôsobom, ako keby internet nikdy nebol. Čo sa s tým dá robiť?
Akademický slovník cudzích slov opisuje grant ako „formu štipendia udeľovanú obyčajne vedeckému pracovisku alebo kolektívu na riešenie určitej výskumnej úlohy“, Krátky slovník slovenského jazyka zase ako „jednorazové pridelenie finančných prostriedkov (obyčajne kolektívu) na vyriešenie termínovanej výskumnej a podobnej úlohy“.
Jsem na skok v New Yorku a sedím teď ve Strandu (viz fotka) na rohu 12.ulice a Broadway. Mám za sebou několik hodin hrabání se ve fascinujících knihách. Narazil jsem tu i na několik kousků, kterým vděčím za svůj dnešní pohled na život. A tak mě napadlo dát si chvíli pauzu a sepsat třeba jedenáct "nej". Jedenáct kousků, kterým za posledních deset let vděčím za svůj dnešní pohled na život.
Proč právě za posledních deset let? Protože to pro mě bylo období nejintenzivnějšího hledání. Rozhodl jsem se totiž zkraje století živit něčím o čem jsem měl pouze matné tušení. Vedení lidí mi prý vždycky šlo. A já si proto myslel, že to můžu učit. Nedošlo mi ale, že něco dělat a učit jsou dva úúúúplně jiný světy. Párkrát jsem se spálil než mi došlo, že nevím, co dělám. A tak jsem sáhl především po knihách a na nějakých pět let se s nimi doslova zavřel ve snaze přijít vedení lidí, fungování firem a podstatě svobodného života na kloub. Za tu dobu to byly už stovky knih, studií a výzkumů. Některé lepší, jiné horší. Zde je tedy těch (pro mě v době, kdy jsem na ně narazil) jedenáct výjimečných kousků:
Tak to je mých jedenáct kusů. Nepřijít na ně, byl bych nejspíš někde jinde. A mě přijde fascinující uvědomit si, jakou moc nám dávají myšlenky. A jak omezené možnosti jsme měli třeba do roku 1989, kdy by sehnat většinu věcí z mého seznamu nebylo možné. Jinak čtu samozřejmě dál, ale už nezávodím. Už nemám takový ten pocit, že tomu potřebuju přijít na kloub. Mám už chvíli pocit, že jsem si na kloub sáhl. Teď se ho spíš snažím osahávat a lépe uchopit. A proto už tak často nemizím s knihou neznámo kam... Promiň & díky, Petíku.
Kdybych ty knihy před lety nepotkal, byl bych dnes (možná hodně) jinde. Dost možná bych dělal jiné věci s jinými lidmi. Dostává mě uvědomit si, jak moc dokáže dobrá kniha ovlinit můj život...
Na závěr nemůžu nezmínit, že na sobě už dlooouho pozoruji známý fenomén. Čím víc vím, tím víc nevím. A dochází mi zejména, že mi chybí mnohé historické, kulturní nebo taky náboženské souvislosti. A tak se na seznamu literatury, na kterou se chystám objevují tituly, které by mě dříve ani nenapadly. Mnohé z nich jsem kdysi četl, ale v hlavě mi nic nezůstalo. Fakt. Nula. Zde je pár těch, které mám v plánu: Adam Smith - Bohatství Národů; Winston Taylor - Vědecký management; Dante - Božská komedie; Dostojevskij - Zločin a trest; Nicolo Machiaveli - Vladař; Informatorium školy mateřské od Komenského; Sun Tzu - Umění války; cokoliv od Kafky nebo Orwell - Farma zvířat...
A co vaše knihy? Co vám otevřelo oči? Co vás nasměrovalo k tomu, kde jste dnes?
