Kdo tu nejste poprvé, možná víte že se nám v únoru narodila druhá dcera Valentýna. A já mám tak podruhé příležitost sledovat lidský život od samého počátku, chápat tak lépe podstatu lidské svobody a obrovsky se na tom učit. Dnes mám jedno téma, které už léta zkoumám. Intenzivně se mi mele hlavou už pár týdnů, od chvíle co jsme na pražském Vyšehradě vystupovali z auta a potkali jednu starší paní...
Starší dáma, osmdesátnice s vrásčitou, ale krásnou tváří, jemnýma rukama a vzhledem k věku už i poněkud šouravou chůzí šla po chodníku právě, když jsme vystupovali z auta v ulici Mikuláše z Husy. Pozdravili jsme se. Paní se zastavila a usmála se na naší bezmála pětiletou Valérii. "Nezlobí?", zeptala se jí paní a kývla na oslíka, kterého Valérka držela v náručí. Valča zavrtěla hlavou. Já mezitím vyndal kočárek a paní si všimla, že tam máme ještě druhé dítě. A tak se Valérky ptá znovu: "A co sestřička nebo bratříček??, nezlobí?" A Valča odpověděla stejně jako v případě Oslíka: "Nezlobí".
Od doby, co se nám Valentýna narodila, patří otázky "Je hodná? a nezlobí?"definitivně mezi TOP tři věci, na které se nás lidi ptají. I ta neznámá paní na Vyšehradě se mohla zeptat na jméno, na radost nebo na počasí. Ne, ona se potřebovala ujistit, že oslík s Valentýnou nezlobí. Já koncepci "zlobení" považuju za jedno z největších mezilidských nedorozumění. Straší mě (doslova), že k němu dochází prakticky ihned po narození a provází nás až do smrti. Proto jsem tuhle oblast vcelku zkoumal. Myslím, že jsem přišel na víc věcí, než by mohl obsáhnout jeden blog, a tak dovolte jen jeden postřeh. Je to po čase zase tak trochu kontroverzní témátko, a tak se těším na diskuzi.
A co ta slova znamenají? “Hodná” = hodná mé pozornosti, přítomnosti a lásky. “Zlobivá” = konající “zlo”, zlé, špatné a nepřípustné věci.
Co myslíte vy?
S Liborem sdílíme v mnohém pohled na svět. Oba rádi píšeme. Zde je jeden z jeho nedávných článků na téma, které je pro svobodný život v práci naprosto zásadní... (pozn. Tom. Hajzler).
Děti od dospělých odlišuje jedna zásadní věc. Děti se nebojí. Nebojí se zkoušet nové věci. Nebojí se chyb ani toho, co si o nich pomyslí ostatní. A právě proto nejsme my dospělí kreativní tak, jak bychom chtěli.
Děti mají mnohem větší fantazii než dospělí. Pokud máte malé dítě, tak u vás rozbalování dárků možná vypadá stejně jako u nás doma. Honzíka nezajímá vláček, ale krabice, ve které byl zabalen. Ta totiž na rozdíl od vláčku nabízí díky dětské fantazii mnohem větší využití. Obvykle se to však nesetká s pochopením babiček, které krabice schovávají a učí Jendu, jak si "správně" hrát. Lepší je mlčet než se ztrapnit.
Zkuste se zeptat skupiny dětí, kolik z nich umí kreslit. Pravděpodobně před sebou uvidíte les rukou. A teď položte tu samou otázku dospělým. Rukou se zvedne o dost méně, pokud vůbec nějaká. Čím to? Zapomněli snad dospělí kreslit?
Podobný rozdíl mezi chováním dětí a dospělých uvádí ve své přednášce na konferenci TED designér Tim Brown. Vyzve přítomné, aby na papír během 30 vteřin nakreslili svého souseda. Po uplynutí limitu se většina lidí cítí trapně a omlouvá se svému "modelu". Stejný pokus s dětmi probíhá úplně jinak - vůbec se necítí trapně, naopak svůj výtvor hrdě ukazují ostatním.
Před časem jsem měl možnost strávit hodinu hudební výchovy v 5. třídě na Základní škole Klíček. Děti se nebály zpívat a spontánně projevovaly rytmus. Při hře založené na asociacích jsem jen s otevřenou pusou obdivoval jejich kreativitu. Upřímně jsem zvažoval, že je někdy musím vzít do SYMBIA na brainstorming.
Znalosti místo fantazie
Jak je možné, že děti reagují tak odlišně? Nemělo by to být právě naopak? Dospělí mají přece víc zkušeností, znalostí a pyšní se tituly před i za svými jmény.
Ken Robinson v další přednášce na TEDu tvrdí, že škola zabíjí kreativitu. Tvořivosti se neučíme, ale naopak odnaučujeme. Otázkou tedy je, zda nás školy správně připravují na život. Jsou znalosti o tolik důležitější než fantazie, kterou s rostoucím věkem ztrácíme?
Malcolm Gladwell ve své poslední knize Mimo řadu. Anatomie úspěchu dokazuje, že u IQ cca nad hranicí 130 už není velký rozdíl v tom, jak se lidem bude dařit v praxi. Jiného úspěchu dosáhnou jedinci s IQ 100 a jiného zase s IQ 120. Mezi lidmi s IQ 130-150 však hraje mnohem větší roli právě představivost, fantazie a schopnost vidět věci z různých úhlů. Co z toho vyplývá? Mezi IQ a mírou fantazie není vzájemný vztah. Vysoká inteligence nezaručuje vyšší kreativitu. Spousta oborů vyžaduje kvalifikované zaměstnance, ale například u programátorů, designérů nebo architektů nezáleží jen na tom, jaké mají IQ. Stejně důležité je umět používat fantazii.
Jak nalézt ztracenou kreativitu
Podle všeho to vypadá, že se rodíme jako kreativní osobnosti, které nemají strach z vlastních chyb ani předsudků okolí. Během života tyto schopnosti bohužel ztrácíme a s nimi i vlastní fantazii. Pokud na sobě pozorujete podobné příznaky a nechcete ztratit všechno, s čím jste se narodili, můžete pro to začít něco dělat.
Nevyhýbejte se chybám
V mnoha firmách je to otřepané klišé, které nikdo nebere vážně. Ve skutečnosti vnímáme chybu jako něco špatného, čemu se snažíme vyhnout. Proto neriskujeme a volíme známé (bezpečné) varianty. Při tom všem ale zapomínáme, že jen pokud podstoupíme riziko chyby, můžeme přijít na něco originálního.
Hrajte si
Zkuste v sobě znovu objevit dítě a hrajte si, kdykoli máte příležitost. I když tento způsob zábavy často vnímáme jako protiklad serióznosti, můžete se stát solidním profesionálem, který si rád hraje.
Zapomeňte na "tohle znám"
Podívejte se na následující obrázek. Která úsečka je podle vás delší?
Zkuste si nyní šipky přeměřit. Většina lidí automaticky řekne, že jsou obě stejně dlouhé, protože podobnou úlohu řešili už několikrát. Na předchozím obrázku je však úsečka B delší.
Pokud stojíme před problémem, jehož řešení již známe, spustí se v naší hlavě tzv. "tohle znám" filtr. Ten potlačuje kreativitu a neumožňuje nám nacházet nová řešení.
Zabývejte se tím, co lidi opravdu trápí
Do vymýšlení nových věcí se často vrháme, aniž bychom přesně věděli, co je podstatou problému. Chcete příklad?
Nápad na vytvoření bankomatu pochází z poměrně nudného průzkumu mezi zákazníky jedné britské banky. Klienti v dotazníku spokojenosti uvedli, že uvítají, pokud bude mít banka otevřeno déle a také o víkendech. Prodloužení otvírací doby nicméně nebylo z hlediska zmíněného finančního ústavu výnosné. Poté však někdo přišel s tím, že lidé vlastně nechtějí déle otevřenou banku, ale možnost vybrat si kdykoli své peníze. A první bankomat byl na světě.
Nehledejte jediné správné řešení
Až příliš mnoho času věnujeme tomu, že vybíráme ze všech možností tu správnou. Při kreativních činnostech směřujeme k jednomu výsledku, který by měl splňovat všechny předem stanovené podmínky. Problémem je, že podmínky omezují a svazují naši fantazii. Tu lze uvolnit, pokud se zaměříme na kvantitu. Větší množství nápadů totiž inspiruje k novým myšlenkám, které můžeme dále rozvíjet a kombinovat.
Opět se můžeme učit od dětí. Tom Wujec popisuje teambuildingovou aktivitu, při které je cílem sestavit ze špaget a dalších věcí co nejvyšší věž. Asi vás už nepřekvapí, že dětské týmy měly vyšší věž než většina dospělých včetně manažerů. Úspěšnější byla pouze skupina architektů. Proč? Možná proto, že děti se nezabývají plánováním či organizováním. Jednoduše vezmou materiál a začnou hned stavět. Mají tak čas vytvořit několik prototypů, na kterých se poučí a odladí chyby.
Zrušte stereotypy
Když člověk změní zažité chování, změní i osvojené způsoby uvažování. Začněte třeba tím, že půjdete do práce jinou cestou. Vydejte se na oběd do neznámé restaurace nebo si něco uvařte sami. Můžete také navštívit neobvyklé místo, kde jste ještě nikdy nebyli (případně kam lidé nechodí moc často). Schválně, kdy jste naposled byli třeba na vrakovišti...
Probuďte v sobě kreativního ducha
Určitě sami přijdete na spoustu dalších metod, jak podpořit vlastní fantazii a tvořivost. Pro mě zůstávají nejsilnější inspirací děti a jejich lehkost, se kterou se dívají na svět a přichází na nové nápady. Chci být stejně jako oni znovu sám sebou, nebát se hodnocení ostatních a mít radost z objevování nových cest.
Máte nějaké vlastní příklady, jak uvolnit fantazii? Budu moc rád, když se o ně podělíte v komentářích.
Je to jen pár týdnů, co jsem zase potkal dva skvělý lidi. Pavana - Inda, který se věnuje ayurvédské astrologii a Františka, který vede zajímavou, svobodě v práci nakloněnou účetní firmu a kromě toho učí na vysoké škole, provozuje nadaci a do toho se věnuje desítkám dalších aktivit. Ti dva se neznají, ale řekli mi dva konce jedné věci, které se mi v hlavě spojily v jedno velký "AHA". Na první pohled nic světoborného, ale na druhý - život měnící úhel pohledu.
Nejprve jsme s Pavanem debatovali o tom, že spánek je podle mnoha filozofií v podstatě taková malá smrt. Že v podstatě každý večer umíráme. A že se třeba i proto večer loučíme a ráno vítáme. Je to stav, kdy ztrácíme vědomí a celou tu dobu tak nejsme schopní vědomě rozhodovat o tom, co děláme. Stejně tak po smrti, kdy ztratíme i jiné funkce a tím možnost žít další život.
Pak mi František vyprávěl o tom, jak se snaží si každý den zorganizovat tak jako by to byl malý život. A mně se to tak nemohlo nespojit s debatou u Pavana. Nespočetněkrát jsem o tom četl i psal, ale myslím, že teprve s Františkem se mi to dokonale spojilo. Došlo mi proč mám tak často ten zvláštní pocit nespokojenosti a prázdnoty obzvlášť ve dnech, kdy jsem celý den zalezlý u počítače a kromě psaní nic moc jiného neudělám. Nebo ve dnech, kdy jsem celý den s dětmi a na nic jiného se nedostane. Nebo, když se dlouho nevidím s rodinou a přáteli. Nebo, když dlouho trčím na jednom místě. Prostě kdykoli spíš než že bych žil, čekám na život. Došlo mi, že nejnaplněněji se cítím ve dnech, když mám možnost tvořit, být s dětmi, s rodinou, přáteli, když sportuji nebo se jinak pohybuji venku a také když mohu být i sám. Prostě když se můj den podobá tomu, co chci mít v životě.
Jinak tuto úvahu píšu hlavně pro letošní Cestu kolem světa. Tématem minulého setkání byl život a my ho tak nějak zvláštně "projedli". A já tak chci cestovatele tímhle kusem textu požádat, aby si zkusili zbytek svých prázdninových dní rozvrhnout více jako život a méně jako "čekání na život".
Jinak díky Františku a díky Pavane. Stejně mě nepřestává fascinovat, jak moc může pár vět změnit život...
A pokud vás tenhle úhel pohledu zaujal, přihoďte prosím do komentářů, jak by vypadal váš den tak, aby ho bylo možné považovat za život. A až to otestujete, podělte se o pocity a dojmy. Díky.
P.S.: Tady jsou dva starší pohledy na toto téma: Hodina života a hlavně Generální ředitel sebe sama.
První firma, ve které pracujeme je rodina. Táta (někde máma) první šéf, sourozenci první kolegové. Škola je náš druhý zaměstnavatel. Učitel náš další šéf, spolužáci další kolegové. A je to právě doma a ve škole, kde se učíme využívat svůj talent, vést, komunikovat, spolupracovat nebo prezentovat. Je to tam, kde se tříbí náš charakter a kde se učíme zacházet se svobodou.
Většinová základní školní docházka je u nás už skoro čtvrt tisíciletí víceméně stejná. Povinná, stavící na zapamatování a přesnosti zopakování znalostí z minulosti. Už dávno tak přestala sloužit potřebám doby. Místo aby pomohla vychovat svobodné a šťastné lidi, stále produkuje spíše poslušné zaměstnance a konzumenty systému, který stojí na nekonečné maximalizaci zisku a růstu bez ohledu na důsledky.
Zejména proto sílí ve světě hnutí za změnu toho, jak přistupujeme ke vzdělávání. Jednou z vůdčích postav této revoluce je bezesporu Ken Robinson. Mnozí jste velmi kvitovali jeho první TED - vystoupení s názvem Proč škola zabíjí kreativitu. Díky Lence a Matoušovi je dnes k dispozici i jeho druhý projev s CZ titulky. Podobně hluboký a zároveň ve své podstatě jednoduchý a vtipný... A o to možná jde. Popsat stav dnešního školství tak, aby se ta zpráva dotkla i posledního rodiče a občana. Abychom všichni pochopili, že vzdělávání našich dětí je NAŠE společné téma. A že bez svobodného vzdělávacího systému si můžeme o svobodné práci a životě vůbec, nechat zdát. Ty dvě oblasti - škola a zaměstnání jsou totiž jako dvě kapitoly jedné knihy. Jedna ovlivňuje druhou a jedna bez druhé nemůže fungovat. O to víc se raduju, že letos vznikla organizace, jejímž posláním je právě to, aby se školství stalo tématem, které se týká nás všech - více viz EDUin.
Užijte si ten projev a nezapomeňte se podělit o dojmy! Díky.
P.S.: Titulky nastavíte ve "view subtitles" vlevo dole.
Přál jsem před časem kamarádovi prima "dovču" a on mi odepsal krátkou úvahu o významu slov, kterými období nepracování častujeme. A protože já nad tím taky občas dumám (např. zde , nedá mi to abych nepřihodil pár řádků. Přece jenom slova do velké míry ovlivňují, jak se cítíme. Naše pocity potom řídí chování a z chování se sestává život. A já si ve světle týhle souslednosti všiml, že když ze svého slovníku některá slova jednoduše vypustím (např. zde, můj život se diametrálně změní).
Tak a k tématu. Období, kdy se nevěnujeme produkci jsme si v našich končinách navykli říkat dvěma slovy. V době, kdy chodíme do školy jsou to nejčastěji "prázdniny" (od slova "prázdný", činnostmi nevyplněný). A když začneme pracovat, většina z nás začne hovořit o "dovolené" (od slova "dovolit (se)", tedy opak "zakázat"). Mně osobně fascinuje, že o dovolené mluví třeba i lidé se svobodným povoláním, tzv. na "volné noze". Přemýšlím koho se to oni vlastně dovolují. Sebe? Nebo "si to" dovolují? Těžko říct. Mně osobně se líbí název "rekreace" (z latinského "creatio", tj. stvoření, kde "re-creatio" znamená znovuzrození). Bohužel tohle slovíčko v našich končinách notně zasmrádlo socialistickými ROH a podobnými akcemi. Mnozí se mu tak dnes posmívají. Já za něj ale hlasuju. Myslím si, že se každý potřebujeme čas od času zastavit, přestat produkovat, zahodit telefon a počítač, zcela vypnout a znovu se zrodit. Ale nevím, proč by nám to měl v roce 2010 někdo dovolovat a ani nevím, proč by během celého toho znovuzrozujícího období mělo být prázdno.
Toť vše, co jsem měl dnes na srdci. Užívejte rekreaci, ať jste kde jste.
P.S.: Robo, díky za téma.
P.S.1: Fotka je z Honolulu, kde je běžný zavřít na měsíc krámek a jen si tak surfovat (na moři - ne na netu) a tím se znovu-stvořit.
Jestli jsem ve svém hledání firem, ve kterých (si) lidé můžou dělat, co chtějí narazil na extrém, potom je to brazilské Semco a americký Zappos. Shodou okolností jsou to zároveň firmy ekonomicky mimořádně úspěšné.
Prostě snad jen houby po dešti rostou líp :-). Navíc je vedou lidi, kteří rádi vystupují na veřejnosti a velmi čtivě píšou. Prostě je baví dělit se s ostatními o své zkušenosti. Ricardo Semler ze Semca už zplodil dva bestselery. Tony Hsieh ze Zapposu nedávno vypustil svojí knižní prvotinu, která hned vyskočila na vrchol žebříčku prodejů a popularity.
Mě knihy vždy bavily. Ale až letos mi došlo, že jsou i skvělou cestou, jak dostat filozofii svobody v práci opravdu mezi lidi. A tak jsme se rozhodli přeložit a vydat Freedom Inc. - knihu, která je skvělá jako první čtení, neboť popisuje kontext a přináší mraky příkladů z více než dvaceti evropských a amerických firem. Potom jsme přemýšleli, že dalším krokem by měly být příklady konkrétních společností. Do hloubky. Se vším všudy. A proto jsme sáhli jsme po Mavericku, která dává nahlednout do toho, jak se z archaického a autokraticky řízeného výrobce lodních pump s pár desítkami zaměstnanců stalo "nejneobvyklejší pracoviště na světě" s několika tisíci zaměstnanců, kam se jezdí učit nejvěhlasnější firmy světa. Mně osobně tahle knížka natrvalo změnila pohled na to, jak organizovat a řídit firmu - viz zde a zdaleka nejsem sám.
Semco je stálice. Ti to prošlápli. Zappos je nový hit. Vyloupli se z ničeho a najednou se na ně stojí fronta. Tony Hsieh začíná odmítat konference a jiná veřejná vystoupení, kolik toho má. A tak jsme sáhli i po Zapposu. Dělají neuvěřitelné věci a dávají o nich i vědět. Co se týče Freedom Inc. jsme zhruba v polovině překladu. Práva na Maverick! bychom měli podepsat příští týden. Co se týče Zapposu, nakladatel má naší nabídku a čekáme na vyjádření.
A proč o tom píšu? Tady jsem žádal, zda byste nám okomentovali překlad. Ozvala se nám spousta lidí. Teď hledáme další, kteří by chtěli tyto dvě knihy přeložit. Zde jsou tři body, které jsou pro nás důležité:
Pokud to chcete zkusit, napište nám na: marianhajzler@googlemail.com. Jestli znáte někoho, koho by takový projekt mohl bavit, pinkněte mu link na tento článek.
A díky za jakékoli přispění.
Většinu času mám pocit, že jsem v životě šťastný. Vcelku se mi totiž daří učit mít, co chci i chtít, co mám. I když mě v jednom místě mě už dlouho tlačí bota. A to v místě bohužel dost podstatném. Ve svých skoro čtyřiceti letech se mi stále nepodařilo najít domov a zakořenit. Když se mě lidé ptají odkud jsem, nevím co říct. Kromě spousty virtuálních komunit, jakoby nikam nepatřím...
Proto jsem se před více než rokem pustil do projektu s názvem Kde domov můj. A od dubna 2010 proto píšu ještě jeden blog. Tam se věnuju bydlení a životnímu stylu. Říkal jsem si, že by vás tam pár kousků také mohlo zaujmout, a tak jsem se rozhodl do tohoto blogu nasázet linky na deset článků, které mě i z pohledu svobody v práci přijdou podstatné. Pokud vás ten blog zaujme, dejte si ho do rss nebo mrkněte na facebook.
Permakulturní život - už čtvrtým rokem se hrabu v zemi a "pečuju" o rostlinky. Stejně tak už léta pečuju o řadu vztahů s lidmi. A myslím, že jsem si všiml zajímavých podobností...
Sanitka do patnácti minut - téma štěstí jsme tu také vydatně rozebírali. V tomhle článku jsem vedle sebe zkusil položit zkušenost se zdravotním systémem v západoafrické Guinei-Bissau a u nás doma v Čechách.
Život v kufru auta - zkušenost z Havaje, která mě nadlouho nadchla. Potkal jsem tam ženu, která vlastnila jen dvě tašky a auto. Díky ní už dlouho přemýšlím, jak to udělat, abych vlastnil míň a zároveň neztratil dnešní možnosti.
Zaniklý svět rychlých šípů - vynikající úvaha na téma dětství dříve a dnes z dílny časopisu Respekt. Často dumám nad tím, jak našim dětem umožnit alespoň část přirozenosti, kterou jsme znali my v 70.-80.letech...
O potřebě zakořenit - Jaru se letos moc nechtělo. A já tak měl jedinečnou příležitost sledovat všechny ty rostliny, které už chtěly "ven". Stejně tak jako já a mnoho jiných chce "ven", zapustit kořeny.
Satelitní manželky - Už přes rok žiju v jednom pražském satelitu. Mám tak vyjímečnou příležitost pozorovat zblízka tento fenomén doby. Třeba za prací odjíždějící manžele a doma čekající manželky.
Sám doma - Když jsme byli v pubertě, být "sám doma" patřilo mezi to nejlepší, co se nám mohlo stát. Čím starší jsme tím méně to však chceme.
Od miminka k miminku - Od doby, co mi začala stárnout babička si lámu hlavu, jak to, že se tak radujeme z miminek zatímco staří a nemohoucí nám spíš dělají chmury? Vždyť jsou tyhle dvě fáze života na chlup stejné!
Sedm let života v autě - Další věc, která mi došla díky životu v satelitu. Závislost na autě znamená pro mnohé z nás to, že v něm prožijeme v průměru sedm let života. Je to moc nebo málo? Posuďte sami.
Tři stupně závislosti - od osmnácti let jsem se nikde moc "neohřál". Jako Honza z pohádky jsem se vydal na konec světa, aby mi došlo, že všude dobře, doma nejlíp, a že jen díky tomu vím, kam patřím.
Snad vás z toho něco zaujalo. Pokud ano, posuňte info o Kde domov můj? ke svým známým a přátelům. A prosím cokoli vás zaujalo, přihoďte do komentářů. Moc vám děkuji.
Před časem jsem v časopise Respekt narazil na prima článek na téma svobody, zodpovědnosti a vedení. A protože to jsou témata pro svobodné fungování v práci naprosto základní, uveřejňuji ho (se svolením redakce) i zde. A těším se na debatu. P.S.: Fotku jsem udělal před vchodem do gymnázia na Vítězné pláni na Pankráci. Přijde mi, že pěkně dokresluje text článku.
Nejmladší česká generace má čím dál větší volnost a učitelé se ptají, co s tím.
Na pedagogické fakultě Rebeku Vadasovou učili, že vyučovací hodina má 45 minut. Po třech letech praxe na druhém stupni jedné pražské sídlištní základní školy už ale mladá učitelka moc dobře ví, že vyučovací hodina má v Česku ve skutečnosti 30 minut. A někdy i výrazně méně. Zhruba čtvrt hodiny totiž paní Vadasové zabere nezbytná administrativa spojená se zapisováním do třídnice a hlavně - uklidňování žáků ve třídě. I když paní učitelka nepovažuje své svěřence za žádné extrémní zlobily, realita je prostě taková, že samotný příchod vyučujícího nezjedná u dětí ani klid, ani pozornost. Žáci se dál mezi sebou baví jako o přestávce, dívky se malují, a když mají děti bujařejší náladu, létají třídou propisky nebo zmuchlané papíry. Chce to důsledně a hodně dlouho opakovat prosbu „ticho, prosím", aby si žáci všimli, že jejich učitelka dorazila do třídy. A nejde jenom o to.
Čím víc sexu, tím víc dětí
Podobně jako Rebeka zažívá svůj pracovní den ve třídě většina zdejších učitelů. Jak vyplývá z psychologických zkoumání, za posledních 20 let se u nás výrazně změnil způsob výchovy v rodinách od přísnosti směrem k větší volnosti a děti se podle toho chovají: jsou zvyklejší dělat to, co je zrovna baví, a ne to, co jim někdo právě nařizuje. Učitele na tuhle změnu ale nikdo nepřipravil. Pedagogické fakulty v Česku se zaměřují hlavně na odbornou přípravu učitelů v jejich předmětech, ne však na to, jak zvládat děti čím dál méně ochotné podřizovat se klasickým představám o školní disciplíně, podle kterých mají žáci při školních hodinách rovně sedět, mlčet a poslouchat učitele na slovo. „Odborně jsem ze školy připravená dobře," bilancuje svou zkušenost Rebeka Vadasová, která učí biologii, vaření a výtvarnou výchovu. Návod, jak v praxi zvládat nedisciplinované zlobivce, si ale z vysoké školy neodnesla. Snad kromě poučky, že když nějaký žák začne zlobením provokovat, tak si ho učitel nemá všímat a dál řídit hodinu, jako by se nic nedělo. „To funguje. Když se mi někdo zavře uprostřed hodiny do skříně, tak mu tam podám jeho tužku a pracovní sešit a dál zadávám dětem úkoly," říká Rebeka.
Na učitele však čekají složitější dilemata. Už jenom dohodnout se s kolegy ze sborovny na definici „zlobení", které učitelé nehodlají tolerovat, je dnes docela složitý problém. „Probíráte třeba s dětmi přímou úměru v matematice, chcete po nich příklad přímé úměry, a ze třídy se ozve hláška ‚čím víc sexu, tím víc dětí‛'," líčí Rebeka Vadasová situaci, která se přihodila její kolegyni matikářce. „Ona to považovala za nepřípustnou vulgaritu, já za příklad, se kterým se dá normálně pracovat," dodává paní Vadasová.
Po roce debat se učitelé na její škole shodli na tom, že za nepřípustnou drzost žáků vůči vyučujícím považují vulgární napadání, a dali dohromady postup, podle kterého mají učitelé takové případy okamžitě nahlásit a podrobně popsat ředitelce, pak následuje společné sezení s vulgárním žákem, jeho rodiči a výchovným poradcem. „Má to výhodu, že se nám při tom daří i pochopit, proč se dítě naštvalo a poslalo nějakého učitele ‚někam'‛, a příště takovým situacím předcházet," říká Rebeka Vadasová. Výchovná sezení s vulgárními žáky se podle ní na škole konají zhruba jednou měsíčně. A společně se svými kolegy si teď na škole láme hlavu s tím, jak vymyslet na zlobivce alternativní postihy, protože klasické ředitelské důtky nebo dvojky z chování nezabírají. V plánu je třeba uložit žákům úklid ve škole (například by se hodilo vysbírat žvýkačky naházené do květináčů), ale učitelé zatím nemají jistotu, jestli něco takového není v rozporu se zákony. „Jak zlobení řešit se prostě učíme za pochodu a jde to dost ztuha," doplňuje Rebeka Vadasová.
A se zlobením si nelámou hlavu jenom na její škole. Podle ankety, kterou minulý rok uspořádala Asociace pedagogů základního školství ČR mezi tisícovkou učitelů, si drtivá většina (86 %) vyučujících na základních školách myslí, že se chování žáků za posledních pět let změnilo k horšímu. Podle učitelů oslovených asociací jsou žáci čím dál víc agresivní a vulgární, čím dál méně jsou ochotní respektovat školní pravidla a nemají úctu k autoritě a osobnosti učitele. Školské odbory na to konto začaly požadovat, aby učitelé byli chránění jako policisté nebo exekutoři, kterým je podle zákona trestné i slovně vyhrožovat (za výhrůžky může pachatel dostat až dva roky vězení). Podle asociace pedagogů základního školství i školských odborů jde z našich dětí prostě čím dál větší strach a je potřeba se před nimi bránit. Jak už ale bylo řečeno, na to, co je a není nepřípustná agresivita či vulgárnost, mají lidé docela rozdílné představy. A učitelé požadující svou zvláštní ochranu před žáky zákonem zároveň čelí kritice, že problém není v dětech, ale ve školách samotných, které neumí děti zaujmout a pozitivně motivovat.
Mohou za to gymply?
Psychologové v Česku se už třicet let opakovaně dotazují dětí, jak vnímají výchovu ze strany svých rodičů. Až do poloviny 90. let ze speciálně sestaveného dotazníku vyplňovaného tisícovkami dětí vyplývalo, že čeští rodiče volili přísnější styl výchovy založený na kladení mnoha požadavků, jejichž dodržování potom rodiče důsledně kontrolovali. Pak ale začalo docházet ke změnám a už před deseti lety začaly děti prostřednictvím dotazníků hlásit pravý opak. V současné době více než polovina chlapců a dívek od 11 do 18 let uvádí, že jim rodiče dávají buď velkou volnost, nebo kladou jen mírné požadavky, jejichž dodržování zrovna přísně nekontrolují (viz graf). „Ta proměna je dramatická," říká psycholožka Ilona Gillernová z katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Cesta ke změnám ve výchově založené na větší volnosti v rodinách souvisí podle ní s postupnou demokratizací vztahů mezi dospělými a dětmi, společenské změny Česku v 90. letech 20. století tento proces urychlily. „Docela rozumím učitelům, když hlásí, že děti se chovají radikálně jinak," říká psycholožka. Podle Gillernové neplatí, že by české děti vlivem liberálnější výchovy úplně ztratily schopnost dodržovat jakákoli pravidla. Z dalších výzkumů totiž vyplývá, že ve škole děti na učitelích oceňují právě schopnost jasná pravidla stanovit a vyžadovat jejich dodržování. „Znamená to být důsledný a přitom laskavý," vysvětluje Gillernová. „Jde to ale složitěji než dřív," dodává. „Mnohé děti prostě nejsou na kladení požadavků a stanovení hranic z rodin zvyklé a učitelé si musí dávat větší práci s tím, aby jim vysvětlili jejich smysl," dodává.
S tím souhlasí i Stanislav Bendl z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který se jako jeden z mála pedagogů v Česku zabývá zkoumáním kázně žáků. Ze stovek jeho dotazníků a rozhovorů s dětmi podle něj jasně vyplývá, že žákům samotným vadí, když si učitel neumí zjednat disciplínu a ve třídě kvůli „zlobení" panuje permanentní chaos. „Je to logické," říká Bendl. „Děti samy dovedou popsat, že se potom špatně učí, dostávají kvůli tomu špatné známky," doplňuje. „Navíc se v prostředí s minimem pravidel cítí nejistě, protože kázeň jim poskytuje ochranu a pocit bezpečí." Podle předběžných závěrů Bendlova nedávno dokončeného průzkumu na 21 pražských základních školách, kdy v rámci anonymního dotazníkového šetření hodnotili spolužáci navzájem své projevy (ne)ukázněnosti, prý rozhodně nevyplývá, že „co dítě ve třídě, to grázl". Z dosavadních výsledků se zatím zdá, že v každé třídě jsou zhruba dva až čtyři vyloženě problémoví jedinci, kteří však svým zlobením často dokážou strhnout třídu na svoji stranu.
Odborníci i lidé z praxe v téhle souvislosti často mluví o víceletých gymnáziích, jež v páté třídě (a potom v sedmé) odeberou základním školám děti pocházející z tzv. motivovaných rodin, které se rády učí, učení jim nadprůměrně jde a zároveň jsou silnými osobnostmi, takže dovedou dát třídě na rozdíl od zlobivců pozitivní příklad a učitelé se o ně při výuce mohou opřít. „Je to vidět každý rok," potvrzuje učitelka Rebeka Vadasová. „Na druhém stupni se ve třídách úplně změní hodnoty. Děti, které považují za hodnotu něco se dozvídat a umí o tom přesvědčit ostatní, zmizí na gympl. Převáží ti, které zajímá hlavně oblečení a sex, a pak ve třídě zůstanou tak tři tiší žáci, kteří by se třeba i rádi učili, ale neumí se prosadit."
A nebudeš se bát
Víceletá gymnázia původně před 20 lety vznikla kvůli tomu, aby se na nich vzdělávala 2-4 % těch opravdu studijně nejtalentovanějších dětí v Česku. Protože ale poptávka mezi rodiči o to, aby své ratolesti umístili na „elitní" vzdělávací ústavy, vysoko převyšovala nabídku a každá škola měla zároveň ambici stát se místem pro výchovu „elity", odchází dnes na víceletá gymnázia 7 (Moravskoslezský kraj) až 20 (Praha) % páťáků a sedmáků. „Zvlášť v Praze ztratila gymnázia úplně smysl," říká psycholog Petr Klíma z Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 3 a 9. „Stala se z nich lepší základka, která nesmyslně dělá z normálních základních škol horší základky." Podle Klímy by se víceletá gymnázia měla zrušit a zavést společné vzdělávání dětí po vzoru skandinávských zemí do 15 let. Tenhle požadavek však naráží už řadu let na problém. Sami kritici víceletých gymnázií na ně většinou posílají svoje vlastní děti, aby je ušetřili výuky na „horší základce", a v Česku úplně chybí společenský tlak na to, aby se systém gymnázií a základních škol změnil.
Naposledy se o možnosti zrušit víceletá gymnázia v parlamentu hlasovalo před devíti lety za ministra školství Eduarda Zemana (ČSSD). Návrh neprošel a další ministři potom neměli odvahu nebo chuť problém řešit. Podle kuloárních informací se o možnosti zrušit víceletá gymnázia naposledy na ministerstvu školství diskutovalo za zeleného ministra Ondřeje Lišky, ale zůstalo jenom u interních diskusí, které potom přerušil pád vlády. A Liškovi nástupci na ně nenavázali. „Uvědomujeme si, že gymnázia způsobují základním školám problém," říká náměstek ministerstva školství Petr Špirhanzl, který je má na starosti. „Můžu vás ale ubezpečit, že se žádné rušení gymplů nechystá," dodává. Prý by bylo potřeba nejprve vypracovat „hloubkovou analýzu" celého problému, do čehož se ministerští úřednicí nepustí „dřív než po volbách".
Ministerstvo školství se zatím základním školám snaží pomoci tak, že zavedlo do výukových programů jako nepovinný předmět tzv. etickou výchovu: předmět, který se nesoustředí na nic jiného než na výuku toho, jak se žáci mají chovat ke svým učitelům a k sobě navzájem. Ministryně Miroslava Kopicová také slíbila, že vrátí do hry tzv. Standardy kvality profese učitele připravované za jejího předchůdce Ondřeje Lišky, které mají nově definovat, co musí zvládat moderní učitel, a má z nich vzejít jasné zadání pro pedagogické fakulty, jak učitele připravit na změněnou mentalitu dětí. Podle rozpracovaných standardů má učitel budoucnosti třeba umět v jedné třídě rozdělovat nároky na žáky podle jejich schopností zvládat učivo a ve všech dohromady vzbuzovat „důvěru a sebedůvěru".
Cesta k takovým požadavkům bude ještě dost náročná, protože na pedagogických fakultách se budoucí adepti učitelství pořád učí učit tak, jako by měli mít děti ve třídě všechny stejné a ukáznit je stačilo podle klasického systému „trestů a odměn". „Tohle už ale prostě nefunguje," říká již citovaný pedagogický expert Stanislav Bendl, podle kterého se s nástupem demokracie začala proměňovat i představa o tom, k čemu má kázeň vlastně sloužit. Zatímco dřív byla k tomu, aby děti uměly dodržovat požadavky „kolektivu" a na slovo poslouchaly dospělé a učitele, dnes je to jinak. „Jde daleko spíš o to, aby děti rozuměly společným pravidlům a uměly je aktivně dodržovat: třeba že se nebudou bát zastat spolužáka, kterému někdo ubližuje," dodává Bendl. „My teprve objevujeme, jak tohle budoucí učitele učit."
Když jsem potkal Terezu, zaradoval jsem se. Pálí ji život v práci, stejně jako mě. Já mluvím o svobodě, ona o vědomí. Zdá se mi, že se jedná o dva názvy pro jedu věc. Nedávno přeložila skvělou knížku a navíc do ČR přivezla jejího autora - předního světového gurua tzv. vědomého byznysu. Poprosil jsem jí o pár řádek.
Trochu neobvyklá kombinace slov, říkáte si asi. Business ve spojení s úspěchem? Dobrá. Ale integrita a štěstí? A co to vůbec znamená „vědomý"? Tento přístup k businessu a k práci obecně totiž zakládá zcela nové paradigma.
Většina z nás si pravděpodobně spojuje business spíš se ziskem, s konkurenčním bojem a s necitlivým využíváním lidí i přírodních zdrojů a práci obecně pak nejspíš s povinností - protože „pracovat se prostě musí". Přední světový konzultant a učitel vědomého businessu Fred Kofman to ale vidí jinak. A podle toho, že si ho najímají top managementy firem jako Google, Microsoft nebo AXA, že pracuje na pěti kontinentech a přednáší na předních světových univerzitách včetně MIT a Harvardu, nové paradigma businessu, které zakládá, dává zjevně mnohým smysl.
Vědomý business popisuje sedm snadno uchopitelných kvalit a praktických dovedností, které nám umožňují prožívat svůj pracovní život jako projev naší kreativity, touhy po smyslu svého bytí a štěstí. Každý člověk přece hledá ve svém životě štěstí - přejeme si ho vzájemně k narozeninám, na svatbách i do nového roku. A jestliže hledáme štěstí ve vztazích, v rodičovství nebo v koníčcích, proč ho nehledat i v práci? Jenže: napadlo vás někdy, že byste v práci mohli - a ba dokonce měli - být šťastní?
Víc než polovinu svého dospělého života strávíme prací. Během let, kdy pracujeme, strávíme v práci mnohem víc času, než kolik ho věnujeme všem ostatním bdělým aktivitám. Pokud vnímáme čas strávený prací jako „ztracený",„mrtvý" nebo „nevědomý", pak je i většina našeho života „ztracená", „mrtvá" nebo „nevědomá". Držíme-li se v práci při zdi, „v malosti", i náš život se stává „malým" a nevýznamným. To je důvod, proč je třeba rozšířit rámec obvyklého vnímání businessu a uznat práci jako podstatnou součást spirituálního života, jako projev lidské „velikosti", píše Fred Kofman ve své knize Vědomý business.
Velikost a kreativita není jen výsadou umělců. Je to dar, který má každý člověk, jen si jej mnozí z nás nejsou vědomi. Neuvědomujeme si, že jsme jedinečnou lidskou bytostí, dokonale nedokonalou, bytostí, která nikde jinde na světě není, nikdy nebyla a nikdy nebude. A že právě proto má naše existence smysl. Právě díky své jedinečnosti můžeme totiž svou prací přispět světu svým naprosto jedinečným způsobem.
„I kdyby", řeknete si, „tak jak to souvisí s tím, že zítra v sedm zase půjdu do práce?" „Souvisí to vším," odpovídá Kofman. Začneme-li si být v práci vědomi sami sebe, svých motivací, tužeb a potřeb a začneme-li je respektovat, změní se celý náš svět. Přestaneme se věčně cítit jako oběť světa, který nás obklopuje: svých šéfů, klientů, aktuální vlády nebo ekonomické krize. Začneme se na svět dívat novýma očima. A tím se náš svět začne okamžitě měnit. Představte si, že si ráno uvědomíte, že do práce jdete proto, že jste si to zvolili, a nikoli proto, že musíte! Nemusíte. Jste dospělý člověk, můžete tam klidně nejít. „No ale to mě vyhodí!" namítnete. Ano, to možná ano. Protože si tedy chcete svou práci udržet a myslíte si, že kdybyste tam nešli, tak vás vyhodí, volíte si tam jít. Jdete tam jednoduše proto, že to vyhodnocujete jako lepší volbu.
Když si začneme uvědomovat, že vždycky máme na výběr, nesmírně nás to posílí. Nemůžeme si sice vybrat své vnější okolnosti, například jaký je náš šéf nebo jestli je zrovna ekonomická krize, ale můžeme si vždycky vybrat, jak se tváří v tvář těmto okolnostem zachováme.
Časem zjistíme, že si stejně tak můžeme vybírat chování, které nám svědčí. Chovat se tak, abychom ze sebe měli radost, cítili se naplnění a šťastní. Ještě jsem neslyšela o nikom, kdo by podváděl, manipuloval a lhal a cítil se při tom skutečně šťastný. Možná cítil uspokojení, chvilkové vítězství, ale nikdy hluboké a naplňující štěstí. Vy ano? Štěstí totiž přichází tehdy, když jednáme v souladu se svými základními lidskými hodnotami, když naše chování je výrazem naší integrity. Pak jsme na sebe hrdí, nemusíme se bát, že na nás něco praskne, a máme čisté svědomí.
Vede takový přístup nutně k úspěchu? Ne vždycky - pokud tedy jako úspěch chápeme úspěch čistě materiální nebo společenský. Pokud ale úspěch chápeme v širším slova smyslu - jako životní úspěch, jehož cílem je nalezení štěstí - pak ano. Fred Kofman mluví o „úspěchu přesahujícím úspěch", tedy o dlouhodobém pocitu hrdosti, smyslu a štěstí, který pramení z naší poctivé a vědomé práce.
Fred Kofman se narodil v Argentině za časů vojenské diktatury. I proto ho to táhne do Čech: „Vyrostl jsem v diktatuře a naučil se vážit si svobody, protože jsem poznal, jaké to je, když chybí. Česká republika byla o svobodu připravena a snaží se obrodit na ekonomické, společenské i duchovní úrovni. A já to chci podpořit. Proč? Protože svobodu nade vše miluji a pochopil jsem, že abychom byli skutečně svobodní, musíme být vědomí.
Společenské prostředí je totiž jako úrodná půda. Žádná rostlina ale neroste jen proto, že má živiny - potřebuje svou vnitřní vitalitu a energii, aby vyrostla. Rád v lidech rozfoukávám plamen jejich vnitřní vitality, aby rostl a zvětšoval se a oni našli odvahu pracovat s laskavostí a respektem a tvořili něco, co slouží druhým.
A to je podle mě podstata businessu: vydělávat peníze tím, že pomáháte druhým. Dávat jim něco, co potřebují a chtějí, a proto vám za to platí. Je to velmi přirozený a čistý oběh energie. Pro mě je vědomý business svoboda... a proto ho podporuji kdekoli na světě. Myslím, že po celý život máme tuto možnost růst, nalézat svůj hlubší smysl a rozvíjet dovednosti potřebné k jeho naplnění. Pak totiž svůj život prožijeme jako službu lidem a to je pro mne ten nejvíc naplňující způsob práce, který znám."
Nyní vede workshopy po celém světě, kterými inspiruje lidi k vědomé a tvořivé práci. U příležitosti českého vydání jeho knihy Vědomý business: integrita, úspěch a štěstí (Portál, 2010) přijel Fred Kofman v červnu 2010 poprvé do Čech. Více informací o vědomém businessu v České republice najdete na www.vedomybusiness.cz
Knihu Vědomý business si můžete koupit přes e-shop nakladatelství Portál zde.
Článek vyšel v Psychologii dnes 6/2010
Připravoval jsem si minulý týden přednášku o motivaci. V rámci příprav jsem se prohrabával náborovými inzeráty českých a slovenských firem. Přestože se snažím udržet si přehled o tom, co nabízejí, znovu mě ty jejich 13.platy, týden dovolené navíc, služební auta, stravenky a všehochuť tzv. "benefitů" dostala.
Pokud vás téma motivace a odměňování také zajímá, zkusme spolu udělat jeden malý experiment. Pokud ano, požádám vás, abyste si v hlavě utvořili dvě představy a ty potom porovnali. S oblibou ho dělám s lidmi na našich setkáních.
Nejprve si představte situaci, kdy máte jistou a celkem dobrou práci. Dostáváte solidní plat, šéf neprudí, kolegové nezávidí. Máte vyřešené bydlení - vlastníte byt nebo dům. Žijete v relativně bezpečné zemi jako je ČR nebo Slovensko. Nemusíte se tedy obávat, že vás někdo přepadne, okrade nebo že vypukne občanská válka....
Dejte si čas a vybavte si do detailu, jak se cítíte.
Jaké to je, žít takový život?
Nyní si zkuste představit, že děláte něco co vás opravdu baví, naplňuje, v čem vidíte hluboký smysl. Ta činnost vás naprosto pohlcuje tak, že nesledujete čas, hlad, únavu ani jiné potřeby....
I u tohoto scénáře si pohrajte s detaily i prociťte, jaké to je.
Co říkáte? V čem je druhý scénář jiný než ten první?
Kdo by se spokojil se spokojeností, když si může sáhnout na štěstí?
Nastavit pracovní prostředí tak, aby lidé dokázali nalézt ve své práci smysl, tak považuji za jednu z největších výzev 21.století.
Bohužel mnohé dnešní firmy nám neumí smysl nabídnout. Kdo by ráno skákal z postele, aby získal dvě procenta trhu? Kdo by se přetrhl, aby vyrobil 100 kartónů cigaret? Kdo by nemohl dospat, aby napsal nový manuál? A pokud nenajdeme smysl, je třeba zaplatit. A to je to, co dnešní konvenčně řízené firmy, dělají. Uplácejí lidi, a to v míře naprosto nevídané. A znáte to. Když něco dělá většina, zpravidla to považujeme za normální a tedy legální.
Přitom by stačilo tak málo. Umožnit lidem, aby dělali to v čem vidí smysl. Aby se mohli ve velkém přestěhovat nahoru. Když to hodně zjednoduším, tak ve druhém patře žije spokojenost. Ale v pátém přebývá štěstí. A kdo by se spokojil se spokojeností, když si může sáhnout na štěstí? Nastavit pracovní prostředí tak, aby lidé dokázali nalézt ve své práci smysl, tak považuji za jednu z největších výzev 21.století.
P.S.: Je asi zbytečné zmiňovat, že i výkon a výsledky lidí v pátém patře se od toho v druhém liší jako den a noc.
Je to pár let, co jsem zjistil, že psaní na téma "proč se to snažíme daleko dotáhnout a jak místo toho dělat, co nás baví" mě neuvěřitelně pohlcujue a nabíjí. Po letech blogování jsme se rozhodl blogovat ještě víc (kromě peoplecommu píšu ještě do Kde domov můj? a v dohledný době se pouštím ještě do dvou dalších blogo-projektů). Navíc se konečně zodpovědně věnuji tvorbě své první knihy. O tom sice mluvím už tak dlouho, že se mě na to kamarádi dokonce přestali ptát. Nejspíš jim už bylo trapně, když se furt ptali a já stále nic. :-)
Buď jak buď, makám na tom a ta kniha dřív nebo později vznikne. Mám za sebou výzkum ve světě, teď se budu pouštět do zkoumání situace u nás a kromě toho sestavuju souvislosti na téma svobody v práci. Je to geniální projekt, na kterým se obrovsky učím a nepřestávám se divit, kolik dveří se mi přitom už otevřelo.
Ať už to bude jak to bude, rozhodli jsme se s kolegy před samotnou knihou pro "předskokana". Podepsali jsme smlouvu na práva k vydání Freedom Inc. (Svoboda, a.s.) pro Českou a Slovenskou republiku. Pustili se do překladu, makáme na legislativě, jednáme s tiskárnou, pracujeme na grafice. Vyjít má letos na podzim. Kromě toho jednáme o právech na dvě další knihy. Naším cílem je přinést do české "manažerské" literatury čerstvý vítr a ukázat, jak fungují firmy, které nechají rozhodování o tom co, kde, kdy, kdo a za kolik udělá na lidech. Jsou to všechno fascinující tituly. Svoboda, a.s. je revoluční práce z konce loňského roku, ve které autoři zkoumali čtyři roky ty nejsvobodnější firmy světa. Kromě toho, že nabízí zajímavé souvislosti, je nabitá příklady toho, jak podobné firmy fungují. Tedy tím po čem mnozí na tomto blogu už dlouho voláte.
Já tenhle úryvek nepíšu jen, abych to oznámil, ale také abych vás požádal o spolupráci. Předpokládám totiž, že mezi čtenáři budou desítky (snad i stovky) lidí, které téma svobody v práci pálí podobně jako mě. Lidí, kteří se chtějí nejenom dozvědět, jak tato filozofie funguje, ale také chtějí přiložit ruku k dílu s cílem dostat tento přístup do co možná největšího počtu firem a přispět k tomu, že se evoluce v práci promění na revoluci.
Pakliže mezi ně patříte, napište na adresu: marianhajzler@googlemail.com.
Máme dvě věci, s kterými už nyní potřebujeme pomoct. Kvalita překladu je z našeho pohledu alfou a omegou úspěchu. Obecná úroveň překladů manažerské literatury na našem trhu je, dle mého názoru, spíše chabá. Mnoho slov, v anglo-saském světě naprosto běžných u nás buď neexistuje nebo je překládáme různými patvary (leadership, executive committee,business,...). My jsme našli velmi schopného překladatele, který se ovšem i přes své zkušenosti bude s problémem byznys angličtina - čeština, potýkat. Proto názor na překlad bude první věc, o kterou budu chtít požádat. Další podstatná věc bude jak tu knihu dostat do co možná nejvíce firem k lidem na co nejvyšších stoličkách.
Takže, kdo máte chuť, napište. Já se budu těšit, že to nám všem pomůže k práci najít o trochu jiný postoj než jaký k ní máme dnes.
Ptal jsem se pár lidí, zda by jim v talíři jejich oblíbené polévky vadila kapka cizí moči. Devět z deseti lidí by si na takový talíř nechalo zajít chuť.
Při stolování je to logický, ale podívejme se na to jako na metaforu. Představte si že ta polévka symbolizuje důvěru mezi lidmi a moč to, co důvěru ničí. Důvěra je přitom základní mezilidské pojítko. Pakliže důvěřu máme, můžeme se uklidnit, přestat se bát, začít spolupracovat a užívat si život. Skutečně svobodná firma (stejně jako jakákoli jiná organizace) funguje právě a jenom na důvěře.
Bez důvěry je to na prd. Bojíme se vypustit děti na ulici, nechat auto přes noc venku, říct nahlas, co si myslíme... V práci se bojíme nechat lidi samostatně rozhodovat i o takových triviálnostech jako co si mají obléct, kdy přijdou do práce, na jakou schůzku půjdou nebo na co se smí či nesmí dívat na počítači. Co času a peněz jenom strávíme tvorbou směrnic, smluv, kontrolou a různými jinými formami "jištění se"!? Těžko domyslet, ale budou to asi pěkný S U M Y.
Já se teď s jedním blízkým člověkem - manažerem - bavím vydatně o tom, proč mu lidi ve firmě nevěří. Proč je práce nebaví a proč z firmy odcházejí v míře vyšší než zdravé. A proč on tam následně musí sedět od pondělí do pátku a hlídat, aby to všechno šlapalo?
A na co spolu přicházíme? Přesně na to, že i jedna jediná kapka moči v talíři polívky je prostě moc. Možná i vy se řídíte filozofií "Slibem nezarmoutíš." nebo se jednoduše bojíte odmítnout a tak kývnete na většinu požadavků na váš čas. Logicky ne vše je ve vašich silách a vy tak občas nedodáte. Jindy třeba řeknete něco jiného než cítíte, prostě tak trochu zamlžíte nebo dokonce zalžete. Nebo dokonce o tom člověku za jeho zády řeknete něco, co se mu pak donese. Třeba vás něco naštve a vy ho/jí prostě zkritizujete. Zní to jako váš život? Taky čuráte druhým do polévky?
Důvěra je to, co drží lidi pohromadě. Kde není důvěra, tam jsou směrnice, vyhlášky a kontrola .
V teoretické rovině se to zdá být jasný jako facka. Já dělám často chytrýho a druhým do talíře taky občas ukápnu.
Přijde mi ale podstatné zasadit ten jeden talíř do kontextu. S dovolením proto nabídnu ještě jednu metaforu. Kdybychom se na lidi podívali jako na cihly, potom důvěra je jako malta, která je drží pohromadě. Pokud načuráte do polévky, malta se začne drolit a zeď se začne rozpadat. Místo toho, abychom vychytali podstatu a zamakali na maltě, většina z nás začne stavět různé vzpěry, opěry a bednění... aby se ta zeď nakonec nezřítila. Obzvlášť ve světě firem bychom se mohli "učit". Co se tam dělá, když se malta začne drolit a zeď se naklání...
Podle mnoha výzkumů, mých zkušeností i obyčejného sedláckého úsudku je ale většina těchto triků a technik jen dalším přilitím moči do polévky. Valná většina firemních zdí a zídek tak bez vzpruh takřka nedokáže existovat. Přitom by stačilo tak málo. Co třeba začít méně slibovat a více dodávat!? Nebo začít komunikovat příměji a zároveň ohleduplněji? Nebo zapracovat na mentalitě hojnosti, tj. s lidmi se přestat poměřovat a začít jim přát. Tyhle tři věci považuju já osobně za nejlepší vylepšení malty. Tři věci, na které když se člověk zaměří dokáží postupem času (ač těžko představitelné) dokonce moč z polévky odpařit.
Žijeme v kultuře, ve které "vlastnit" je důležitější než "být". Dokonce jsme již dosáhli stavu, kdy vlastnictví považujeme za bytí. Kdo má víc, "je". Je jednoduše lepší než ten/ta, kdo má míň. Naštěstí na této planetě existují i jiné pravdy. Následující text mi nedávno dorazil mailem. A protože se tématu ega, bytí a přítomnosti právě věnujeme na letošní Cestě kolem světa, přepsal jsem ho do blogu.
Člověk zemřel. Náhle zahlédl Boha, jak se k němu blíží s kufrem v pravici a říká: "Synu, nadešel čas. Je třeba jít..."
Člověk se směsí překvapení a strachu v tváří se ptá: "A proč tak brzy? Chtěl jsem toho ještě tolik sithnout, vyzkoušet a zažít!"
"Je mi líto, synu. Nadešel čas a je třeba jít"
"A co máš v tom kufru?"
"Všechno, co ti patřilo. Všechno co bylo tvoje."
"Všechno, co mi patřilo? Chceš říct .. moje věci, šaty, peníze?"
"Je mi líto, veci denní potřeby nikdy nepatřily Tobě, ale naší Zemi."
"Tak moje vzpomínky?"
"Je mi líto, synu, ale ani ty s tebou nepůjdou. Ty také nebyly nikdy tvoje. Patřily času."
"Tak moje schopnosti?"
"Ani ty. Ty patřily schopnostem."
"A co přátelé a příbuzní?"
"Je mi líto, synu. Ani ty s tebou nepůjdou. Ty patřili k tvé životní cestě."
"Ale moje manželka a děti..?"
"Je mi líto, synu. Ani ty. Patřili tvému srdci."
"A co moje tělo?"
"Ani to ti nepatřilo. Patřilo prachu."
"Takže moje duše?"
"Je mi líto synu, ale ani duše nebyla nikdy tvoje. Ta patřila mně."
"Zoufalý člověk mu vytrhl kufr z ruky, spěšně ho otevřel a.... kufr byl prázdný."
Se slzama v očích se člověk obrátil na Boha a ptá se: "Nikdy mi nic nepatřilo, nikdy jsem nic nevlastnil?"
"Ale ano, synu. Každý okamžik, který jsi prožil, patřil Tobě."
Před lety jsem si oblíbil jedno dávné čínské moudro, které řeší stejnou věc: "Když jíš, tak jez. Když spíš, tak spi. Hlupák se mi vysměje, ale moudrý člověk ví o čem mluvím." Snažím se podle něj žít, ale třeba teď píšu a u toho "hltám" vločky.
Jo, jo. Ty "zlo"-zvyky :(. Kolikrát jsme tady o tom už psali a debatovali!? Na kolika seminářích jsme to téma pitvali zezhora i zezdola? Jsou prostě dny, kdy moje oblíbené čínské moudro zůstává pouhopouhým moudrem.
Jak jste na tom vy? Jak se vy udržujete v přítomnosti?
P.S.: Kdybyste se někdo chystal na Cestu kolem světa, dáváme teď dohromady skupinu se startem v září. Už jsem to možná někde psal, ale teprve teď se do toho pouštím. Tak, pokud máte chuť, napište přímo mně: tomas@peoplecomm.cz. Díky.
Našel jsem na Tedu další prima vystoupení s CZ titulky (za které moc děkuji!). Tentokrát na téma jednoduchosti/složitosti mluvy. A že to, jak mluvíme má na to, jak se máme sakra velký vliv! Dovolte tedy pár myšlenek na téma tzv. "zobáku, který nám narost" a jak jsme si to mluvení krapet zesložitili. Alan Siegel o tom ve čtyřech minutách pěkně vypráví.
Myslím, že velmi často mluvíme sakra složitě. A že se díky tomu zatraceně míjíme. A myslím si, že to (mimo jiné) souvisí s tzv. "děláním dojmu". Já ho nikdy dělat neuměl. Většinou jsem se u "toho" červenal, občas se i zakoktal a bylo mi celkově tak nějak divně. Přitom právě "dělání dojmu" je v naší společnosti důležitější než být sám sebou (alespoň to je můj pocit). Velkou součástí této "hry na někoho jiného" jsou logicky slova. Čím větší a cizejší, tím větší pocit důležitosti (v některých kruzích) člověku zdánlivě dodávají. A protože je to hra, kterou hrajeme odnepaměti, většinou se ji ani nedivíme.
Všimli jste si někdy, jak moc se mění projev některých lidí při prvních setkáních? Jak moc se snažíme mluvit spisovně, jak moc dbáme na to, aby naše věty zněly chytře nebo třeba i na to, aby nám nedejbůh neuklouzlo nějaké přisprostlé nebo jinak "nevhodné" slovíčko?
Nejedná se ale zdaleka jen o první dojem. Většina branží si buduje svůj specifický žargon. Představte si třeba večírek lékařů a porovnejte ho s párty účetních nebo vezměte programátory a jejich mluvu postavte vedle jazyka žokejů. Přestože tam třeba nebude ani jeden cizinec, jazyk každé skupinky se bude lišit možná až tak, že jim člověk z jiné branže nebude rozumět.
Jako by mluvit složitě znamenalo mluvit chytře...
Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.
P.S.: Titulky nastavte v "subtitles" - levý dolní roh.
Když jsem před časem viděl jeho první vystoupení, brečel jsem. O to víc mě nadchlo, že někdo našel chuť a odvahu ho pozvat k nám.
A že tu proto Nick Vujicic v září poprvé vystoupí.
Říkám si, jestli chlápek bez končetin "MŮŽE", jak to že valná většina lidí okolo "NE-MŮŽE". A jak to, že v životě tak snadno vyměníme "MOC" za "BEZ-MOC" nebo dokonce za "NE-MOC"?
Pozorovat chvíli tohohle pána může být doslova život měnící. Člověku nemůže nedojít, že všechno to musení, nesmění, pocity že to nejde, že je to těžký, ty tisíce důvodů proč ne... , jsou vlastně jen výplody naší ustrašené mysli. Vždy, když ho poslouchám dumám o tom, že život není problém, který je potřeba vyřešit. Život prostě je. Stačí ho jen žít.
P.S.: Nick bude v Praze 10.9., v Bratislavě 11.9. a v Brně 12.9. Já jdu na tu pražskou. Přihlášky najdete zde.
Nepřestává mě fascinovat, jak se tenhle chlapík dokáže "vyžvejknout" ve třech, čtyřech minutách. Mluví věcně a přitom vtipně. Skvělá kombinace! Navíc k tématu, které mi léta leží u srdce... Taky jsem to táhl nahoru, vydělával prachy a myslel na to, že nahoře to bude super. Až tam budu, to bude štěstí! Ráj na zemi...
Pak jsem tam dorazil a místo ráje našel peklo. Blbý. Na Prozac jsem nenajel nejspíš jen proto, že nejsem Amík, a že u nás tyhle věci zas tak neletí. Nicméně i mně došlo, že zaměřit se na prachy je slepá ulice, na konci který je zeď s nápisem "depka". Taky jsem si všiml, že cesta nevede nahoru, ale tak nějak po kruhu. Geometricky je to spíš spirála než úsečka. Došlo mi, že zaměřit se na to, co mě baví a naplňuje je stejná cesta, po který chodí i štěstí. Tak se raduju, že tenhle chlápek o tom umí tak pěkně vyprávět. Co říkáte?
P.S.: Dejte si "view subtitles" Czech - pro českou verzi.
