Po týdnu v úplným off-linu musím tuhle kůru vřele doporučit všem netoholikům. Naštěstí :-) je tu budka uprostřed lesa, kde mají wifi a já si tak mohl stáhnout svou dvoustovku e-mailů a podívat se, co se děje na twitteru, FB a jinde. K mému překvapení okurky docela zaujaly, a tak s dovolením přidám ještě poslední letní postřeh. Přestože to je pro mě dost těžký téma, třeba vás v těch mrazech zahřeje. Mějte se parádně a jestli vám chybí odpověď na nějaký mail, mějte strpení. Díky.
Mám tu ještě dva letní postřehy ze systému. Tohle video je o naší posedlosti balit potraviny do plastu. Pro většinu lidí to bude nejspíš banalita? Pro mě je to ale příklad něčeho krapet většího. Buď jak buď, těším se na vaše postřehy, názory a komentáře, ať už budou jakékoli.
Možná se ptáte, jak to souvisí se svobodou v práci? Ty okurky někdo „vyrábí“, prodává i kupuje. Někdo tedy chodí do práce, proto aby je prodal. Jiný tam chodí, aby je koupil. A tak to souvisí víc než by se mohlo zdát, myslím si.
P.S.: Jinak v úterý večer jsem zažil první večírek v rámci Setkávání ke svobodě. Moc jsem netušil, co od toho čekat (nejspíš nás bylo víc), ale výsledek předčil i moje nejnižší očekávání. Chvíli mi to dokonce přišlo jako takový malý Vzlet. Děkuju všem, kteří jste tam byli!!! Zítra mizím na měsíc do off-linu (s občasnými návraty na net).
Vloni jsem na konferenci ManagerExpo potkal Michala Trubana z Websupportu. Zaujal mě vyprávěním o tom, jak fungují uvnitř. A nadchl tím, že si pro fungování firmy zvolili metodu, kterou už léta používají především softwaroví vývojáři – SCRUM.
A víte proč mě to tak nadchlo? Vzdělávací systém má totiž řadu technik, které je možné vzít a okopírovat (Montessori, Waldorf, Začít spolu, Domácí vyučování,…). Ale v byznysu jsem do setkání s Michalem o ničem podobném zatím neslyšel – máme „pouze“ principy. A tak mám pocit, že SCRUM by mohl být pro nás něco jako Montessori pro školství. Co myslíte? Nějaké zkušenosti? Názory? Díky!
Co říkáte na tohle? Máte někdo vlastní zkušenost se „svobodou v práci“ v maloobchodě? Co s tím můžeme dělat? Nějaké nápady?
Překvapila mě frekvence, intenzita i hloubka diskuze o mase a zdraví. Skoro jsme strhli Disqus (diskuzní systém, který tu na blogu používáme) :-). Abychom ale zase na chvíli vyšli vstříc lidem, kteří raději čtou než sledují video, visí mi tu ještě tři nepublikované zkušenosti z listopadové Svobody NaŽivo. Dnes o tom, čemu se ve světě firem přezdívá nejčastěji zkratkou „CSR“ z anglického Corporate Social Responsibility. Já osobně v životě nikdy nepořádal tak velkou věc jako byla zmiňovaná konference. A tak jsem si poprvé, na vlastní kůži zažil, že “velký podnik” znamená zpravidla “velkou zodpovědnost”. Považuji za nezaplatitelnou zkušenost vidět ty hory věcí, které bylo nutné do/ze Vzletu dovézt/odvézt. V tomto článku si chci sám pro sebe sepsat, co jsme se snažili udělat s vědomím zodpovědnosti, tedy důsledků na život ostatních lidí a planety jako celku. V dalším článku vám chci říct, co jsme na “tom vydělali” a v posledním jak jsme se o zisk rozdělili demokratickým způsobem (oba nejspíš během února). Pro mě to bude experiment, pro někoho to může být inspirace. Uvidíme.
1. Bez papírů – S výjimkou programu se nám podařilo celou akci zařídit bez papírů. Při přípravách jsme popsali pouze pár flipchartových papírů a několik bloků. Konferenci jsme propagovali přes blogy a soc. média, vyhnuli jsme se obligátním igelitkám napěchovaným letáčky sponzorů. Netiskli jsme brožury. Pokud mě pamět neklame, pouze s jedním dodavatelem jsme byli nuceni tisknout a podepisovat smlouvu. Zbytek byl na dobré slovo. Skeptik možná připomene, že jsme tiskli knihy. Ano, e-verze nás původně ani nenapadly. Ale učíme se.
2. Bez dárků – Mezi oblíbené zvyky naší společnosti patří uplácení (mimo jiné i zákazníků). Zkuste to chvíli pozorovat třeba na benzínových pumpách, v McDonaldsu nebo v Tescu,… Co se týče konferencí, potom propisky, tašky, hrníčky nebo trička s logem akce patří takřka k povinnému koloritu podobných akcí. Jsem rád, že se nám podařilo se jim (s výjimkou uniforem pro pořadatele) vyhnout.
3. Bez sponzorů – v tradičním smyslu slova, bez stylu… “Dejte nám 200 tisíc a my vám dáme 10 VIP vstupenek, rozdáme lidem vaše letáky, vaším logem polepíme sál a na začátku a na konci se vám ukloníme….” Ano, dostali jsme sice tři finanční dary, ale spíše nezištně, ne výměnou za bezhlavou propagaci.
4. Bez jednorázovosti – Přestože to bylo místy nepohodlné, zvolili jsme například tradiční omyvatelné nádobí i příbory. V případě jednorázovosti jsem žádali o kompostovatelné věci, což se nám podařilo myslím v případě kávy. Už jsme ovšem nebyli schopni dohlédnout na to, zda to nádobí skončilo v “kompostu” nebo ve spalovně. :-(
5. Voda bez plastu – Ani toto nebylo pohodlné, ale rozhodli jsme se zcela vyhnout balené vodě a nápojům v plastu, jevu rozšířenějšímu než rýma v zimě.
6. Cukr v cukřence – tohle je na první pohled bezvýznamná kravina, ale já občas žasnu, jaké hromady poigelitovaného papírků zbytečně vyrobíme, abychom je následně vyhodili jenom proto, protože potřebujeme do kafe či čaje přenést “lžičku” cukru. Proto jsme naše partnery požádali o cukřenky, slánky, pepřenky,… V tom frmolu jsem si ale já nestihl všimnout, jak to dopadlo. Tušíte někdo?
7. Bez kanceláří – Všichni z přípravného týmu pracujeme z domova. Neprovozujeme tedy kanceláře, kam bychom pravidelně docházeli, spotřebovávali energii a produkovali odpad. Při přípravách jsme komunikovali z devadesáti procent na dálku, přes skype, basecamp, google docs, dropbox.
Velký podnik znamená zpravidla velkou zodpovědnost. Umíme a chceme ale přemýšlet o důsledcích našeho podnikání?
8. Visačka – Byl jsem před lety na jednou tréninku (1000 lidí) ve Spojených státech, kde řečník na konci řekl: “Prosím, nechte nám tu visačky, my je ZRECYKLUJEME = použijeme znovu”. Moc se mi to líbilo. Udělali jsme to stejně a já když vidím tu hromadu visaček, jsem rád, že neskončily v koši.
9. Placené jídlo – Už dlouho mě fascinují experimenty na téma, kolik toho člověk sní, pokud je jídlo zdarma (či tzv. v ceně) v porovnání s tím, když si ho platí na místě sám. Ty rozdíly jsou zpravidla povšimnutí hodné. Pokud jste byli na nějaké konferenci s placeným jídlem, možná jste si to otestovali na sobě – polívka, hlavní jídlo, zákuseček, kafíčko a “do hajan”. Jsem rád, že jsme našli odvahu se pro tento styl nerozhodnout. Nejenom, že nám zbylo víc energie na konferenci, ale hlavně většina z nás víc přemýšlela o tom, co bude servírovat (partneři) a konzumovat (účastníci). Prostě mi to přišlo celý o trochu víc vědomější než jídlo zpravidla bývá.
10. Odpad - Protože jsme se rozhodli pro minimum věcí a zejména pro přenesení zodpovědnosti za výrobu a konzumaci jídla na dodavatele a účastníky (včetně omyvatelného nádobí), myslím že jsme minimalizovali i objem odpadů. Žádali jsme o recyklaci. Neviděl jsem závěrečné “pytle”, ale věřím že to bylo promile v porovnání s tím, co podobné akce běžně vyprodukují.
11. “Bio” a “Fair” – snažili jsme se žádat o jídlo a věci vyrobené bez chemikálií (chemopotraviny) a férovějším způsobem. U většiny jídla i nápojů se nám to, myslím podařilo. Trička, kterých nakonec bylo zhruba sto na sobě měla visačku “fair wear” (ať už to znamená co to znamená).
12. MHD – Vršovice jako střed Prahy nejsou ideální na parkování. Ke Vzletu ale jede pár tramvají. A tak se nám snad podařilo, že většina lidí ze 450 účastníků dorazila MHD. Tomáš Sedláček dokonce na kole. Jenom Isaac Getz byl nucen přiletět :-(.
Jednodenní setkání 450 lidí je nic s každodenním fungováním organizací typu McDonalds, Škoda auto nebo ČSA. Ale pro mě je to první osobní zážitek, kdy jsem měl možnost, v té velké míře, zkusit fungovat (vůči planetě) zodpovědněji. Upřímně totiž trpím, když vidím ty hory jednorázových věcí, papírů, igelitu,… Přál bych si, kdyby těchto příkladů bylo víc a aby lidí, kteří začnou považovat jednorázovost, igelitky nebo uplácení dárkovými předměty za smutnou minulost našich předků.
A poučení? Zkusili jsme si to a zjistili, že to není zas tak obtížné. Stačí se rozhodnout a za svými rozhodnutími si stát. Ovšem proto, že mnozí lidé v dnešní společnosti stále preferují pohodlí (a/nebo cenu) před zodpovědným chováním, je velmi těžké těmto předsevzetím dostát a vše dotáhnout do konce. Pakliže ještě budeme nějakou podobnou akci organizovat, chtěli bychom požádat jednoho člověka z týmu, aby se postaral pouze o tuto oblast.
P.S.: Úvodní fotku jsme udělal v Kayes (východní Mali). V těchto zemích vidím a hlavně cítím následky bezhlavé spotřeby tolik běžné v našich končinách.
Tak na tuhle diskuzi se těším! O mase, o zdraví a o tom, co vlastně víme o tématu vlivu výživy na náš organizmus… Prima týden!
Kdybyste si chtěli o Petrově přístupu přečíst víc, mrkněte k němu na blog: petrmara.posterous.com
Do předvánočního Wine&Food na Smíchově jsem si přinesl dvě věci. Kromě otázky, jak se postavit k situaci, kdy si člověk naloží víc než může (Snídaně č.9), jsem se chtěl pobavit i o tom, jak zvládnout množství lidí, které máme ve svých životech. Zdánlivě mi můj letitý problém připomíná fenomén facebooku, kde mám několik stovek „přátel“. Jenomže moje srdce nebo spíše jeho nejnižší patra, pojmou tak deset, možná patnáct lidí. Do vyšších pater se pak ještě pár dalších vejde. Já mám okolo sebe spíš ale stovky lidí, s kterými je mi dobře a navíc se nepovažuji za „lva salónů“. Spíš v sobě od dětsví pozoruji určitou plachost…
O tom byla snídaně č.10. Pokud stojíte před podobným dilematem zapojte se do debaty, prosím. Těším se na ní. Díky.
Pro svobodný a šťastný život mi přijde více než důležité obklopit se lidmi, kteří si sáhli na svůj talent a vynikají v tom, co dělají. Ideálně těmi, kteří ten svůj talent živí i vášní. Díky netu je to „obklopení“ možné i na dálku. Mně se někdy stačí podívat i na obyčejné video (třeba jako to nahoře) a hned mám stokrát větší chuť dělat POUZE to, v čem jsem nejlepší a co je zároveň i mojí úlohou. Cítím takovou zvláštní lehkost a chuť… Není to to, čemu říkáme inspirace?
A tak se občas ptám sám sebe… Trávím dost času s lidmi, kteří žijí svůj autentický život? S lidmi, kteří se nezohýbají pod tlakem systému? S lidmi, kteří nechodí do práce/školy, aby si tam odkroutili své „povinnosti“ a nasbírali známky/vydělali prachy? S lidmi, kteří tráví většinu času děláním toho, co je baví, v čem jsou nejlepší a v čem vidí hluboký smysl? A dělám já dost toho, v čem vidím svoji úlohu, na co mám talent a co mě i baví? Myslím, že ano.
Uvědomil jsem si to dnes ráno potom, co jsem se po dlouhé době střetl s Matrixem. Hledáme totiž školu pro naši Valérii. A setkání se systémem, jehož valná většina do našeho života přináší koncept „povinností“, „musení“, uplácení známkami, ponižování ze strany autority a zastrašování tresty,… teda to je škola! Není mi z toho dobře. Upřímně je mi blbě. Sahám po lanu. Zítra točíme další snídani s Petrem, a tak se z toho snad trochu vyzpovídám…
Jinak máme za sebou parádní víkend s lidma, s kterými děláme na peoplecommu. Plánovali jsme rok 2012. Spousta práce. Spousta legrace. Hora poznání. Tady je pár fotek. Veškerý volný čas píšu knížku, chystáme první Setkávání ke svobodě, skupinu na CKS a tento týden začínám po měsící běhat. Před Vánocema jsem si na snowboardu natlouk žebra a 16.3. (Jerusalem) mám první běh. Proto to snowboardový video :-).
Doufám, že se taky máte!? Mějte se!!
Tohle téma, ač zdánlivá prkotina, mě už léta trápí. Haldy (podle mého názoru) naprosto zbytečných reklamních letáků. Jeden ze symbolů naší dnešní společnosti. Co si o tom myslíte vy? Díky za všechny postřehy. Ostatní Postřehy z matrixu naleznete zde.
Tenhle kus textu jsem vyrobil před rokem v Mexiku. V období, kdy se mi neusínalo lehce. Přijde mi, že se více než hodí na start roku, tj. do období „nových začátků. Proto ho vytahuji první „pracovní“ den roku 2012 a přeji nám všem, aby to byl rok ještě laskavější a vstřícnější než ten loňský.
Mám v životě čas od času chvíle, kdy potřebuju pomoct. Od druhých lidí :-). Momentálně je tomu právě tak. Vyrazili jsme do Mexika. S oběma dětma. Netušili jsme příliš, kam jedeme, jak bezpečné to tam bude, co jídlo nebo voda, jak na to všechno budou reagovat nebo jak je to tam s lékařkou péčí. Tušili jsme do jakého bodu na mapě se máme dostat, měli jsme i „Á 4-ku“ instrukcí, jak tam dojet, objednaný auto, ale jinak zhola nic.
Jedenáctiměsíční Valentýna si z domova přivezla rýmu a kašel. A pětiletá Valérie neštovice. Dva dny po příjezdu se nám osypala jako beruška. A my teď sedíme v cizím domě, v zemi kterou zatím příliš nechápeme, pět tisíc kilometrů od našich blízkých a navíc bez možnosti se poradit (bez internetu).
Znovu jsme si uvědomili, že na první pohled „špatná“ věc je ve skutečnosti „dobrá“. Nebýt chorob našich dětí, nejspíš bychom nepoznali všechny ty báječný lidi okolo a nezažili s něma, co jsme zažili.
Možná nás právě ale tahla zdánlivá tíha vystrčila ven, abychom našli sousedy a prozkoumali okolí. A k našemu překvapení jsme zjistili, že okolo nás je dokonalá komunita expatů, převážně ze Spojených států a Kanady, kterým bylo doma možná těsno, možná zima, prostě se přesunuli na jih. Někteří na sezónu, jiní na furt. Naši přímí sousedi Dave a Joan jsou tu na pořád. Aspoň se tak tváří. Dave dělal léta šéfa hasičům v kalifornském Monterey a proto mu tu nikdo neřekne jinak než “Chief”. Ona má zase fascinující talent na výrobu čehokoli rukama – šperky, obrazy, ubrusy.
Nebýt těch dvou, nejspíš by nám tu bylo pěkně horko. Těžko vyjmenovat, co všechno pro nás udělali. Možná nejvíc to, že tam byli, a že nás ujistili, že tam nejsme sami. Šéf nám pak natáhl drát z jejich domu do našeho, abychom měli internet a mohli tak zjistit, co to vlastně neštovice jsou (vypadalo to zpočátku dost strašidelně), jaká je šance, že to chytí Valentýna a kde jsou tu doktoři. Joan přinesla obsypané Valérce hromádku věcí na tvoření. Pomohli nám s nákupy (nejbližší obchod byl asi 5 km od nás), jednou nám uvařili a nakonec nás Dave přestěhoval na druhé místo.
Vyprávěl mi, že si před lety dal novoroční předsevzetí. Říká mu “Random Acts of Kindness” – náhodné skutky laskavosti. Prostě si řekl, že bude druhým vycházet vstříc a pomáhat. Mě to úplně nadchlo. Hned jsem mu vyprávěl o našem projektu Naplň kbelík (www.naplnkbelik.cz), který má vlastně lidem pomoci dělat stejnou věc. Potěšilo mě to o to víc, že jsem si uvědomil všechny ty náhodné skutky laskavasti za poslední období, všechnu tu pomoc lidí okolo nás… Bylo toho fakt hodně.
Náhodné skutky laskavosti nebo také „random acts of kindness„ jsou nezištné skutky s cílem asistovat, pomoci enbo rozveselit druhého člověka.
Když o tom tady tak dumám, mám pocit že potřebuju pomoct víceméně neustále. A aby to bylo “fér”, snažím se i já všemožně dělat věci pro druhé v naději, že se někde vede jakýsi virtuální účet se stranou “má dáti” i “dal”, který všechny ty skutky drží v rovnováze. Stále ale žasnu, co má okolo sebe člověk lidí ochotných podat ruku, když je třeba. Přemýšlím o tom, že větší část lidské historie tomu bylo právě tak, že se lidé spoléhali především na jiné lidi. Především na svou rodinu, kmen/komunitu a v širším smyslu na kohokoli živého. S příchodem průmyslové revoluce a růstem měst se ale tyto dávné vazby začaly zpřetrhávat. Lidi si začali vytvářet systém, ve kterém lidská laskavost a vstřícnost již nebyly třeba. Začali jsme věřit v to, že když něco potřebujeme, tak si to jednoduše koupíme. A tak se z lidí stali konzumenti. Konzumenti kteří si kupují obydlí, potraviny, oděvy, dokonce i zábavu, pojištění, vzdělání nebo třeba “hlídání” svých dětí. Člověk vybudoval systém, ve kterém může kdokoli z nás fungovat (čistě technicky) bez toho, že by potřeboval druhé lidi. Prakticky vše (myslíme si) je možné si koupit. Laskavost a vstřícnost tak již není třeba.
Laskavost a vstřícnost patřily k základním stavebním kamenům lidské společnosti. To se změnilo s příchodem průmyslové revoluce, kdy „trh“ získal navrch nad obyčejnými lidskými vztahy. Možnost prakticky vše si koupit, znamenala, že laskavost a vstřícnost již nebyly třeba tak jako dříve.
Jenomže pomoc druhým, laskavost a vstřícnost patří k těm nejhlubším lidským radostem. Udělat něco pro druhé, člověka doslova naplňuje. Bez pomoci druhým se dostavují pocity prázdnoty, nenaplnění. Můžeme si půjčit auto z půjčovny, zaplatit si pojištění domu, koupit si paní na hlídání nebo chleba v Tescu. Můžeme se ale svézt s kamarády, požádat sousedy, aby nám dali bacha na dům a na odpoledne si k sobě vzali naše děti. S přáteli můžeme zkusit upéct chleba. To je úplně jiná radost. Nebál bych se říct, že to je štěstí.
Čím víc je člověk „konzumentem“, tím větší pravděpobnost je, že “musí” chodit do práce, která ho možná tolik nebaví, trávit tam čas s lidmi, které třeba úplně nemusí, aby si koupil všechny ty věci, které má pocit, že potřebuje.
Myslím si, že čím víc je člověk konzumentem, tím větší pravděpobnost je, že “musí” chodit do práce, která ho nebaví, trávit tam čas s lidmi, které třeba úplně nemusí, aby si koupil všechny ty věci, které má pocit že potřebuje (protože si o ně neumí říct lidem okolo?). Na příkladu letošního ledna a února mi znovu došlo, že to jde jinak. Udělat něco nezištně pro druhé není radost. Je to vášeň. Stejně tak možnost “vrátit” laskavost tak, aby se onen virtuální účet dávání a braní vyrovnal je podobně naplňující. A vědomí, že se člověk může spolehnout na lidi okolo sebe (a vyhnout se tak systému) je pro mě podobně naplňující. Co myslíte?
P.S.: Pokud by vás někoho bavilo z pilotní verze www.naplnkbelik.cz udělat projekt, který mění svět, dejte vědět. Schází nám zejména tahoun, člověk pro kterého by se tento projekt stal skutečnou katedrálou a přiměl nás k tomu, abychom z něho společnými silami vytvořili nástroj, který lidem pomůže s náhodnými skutky laskavosti tak, aby se laskovost a vstřícnost začala vracet do naší části světa. Kromě tohoto tahouna by projekt potřeboval i člověka, který umí programovat v nette a dlouhodobě hledáme pro naše projekty i grafika. V každém případě ovšem hledáme pouze lidi, pro které jsou naše projekty katedrálou a chtěli by přiložit ruku k dílu. Pokud máte chuť se zapojit, napište mi: tomas@peoplecomm.cz.
Tak a je tu letos poslední snídaně s Petrem Márou. Oba jsme si tento podzim zařídili dost slušný záhul. Petr, jako „GTD guru“ (a také nejspíš proto, že nemá tak zběsilý rozptyl aktivit), to období zvládal s mnohem lepším přehledem než já. Právě proto mě zajímalo, co on dělá v situaci, kdy zjistí, že si nabral moc. Diskuze to byla (z mého pohledu) poněkud neučesaná (takové už naše snídaně asi bývají…). Přesto myslím, že padlo pár silných myšlenek. Moc se těším(e) na vaše postřehy, vhledy a zkušenosti.
Jinak tohle je i poslední článek/video roku 2011 na tomhle blogu. Děkuju vám, že tu jste a přeji parádní rok 2012! A jak říkal Buddha: „Užívejte život. Držte se mezi jinem a jangem. Neberte nic jako samozřejmost. A k druhým se chovejte laskavě„.
Patřím k lidem, kteří si každoročně koncem prosince potřebují srovnat noty. Letos to potřebuju mnohem víc než v letech minulých. Stalo se mi toho letos totiž tak nějak moc. Mrkněte na to (a klidně jen na fotky, protože je to dlouhý, jak ten rok). Prima 2012 a díky, že tu jste!
1. Mexiko – Začalo to Mexikem, kam jsme se přesunuli počátkem roku. Užili jsme si tam hromady strachu, neboť nám tam marodily děti. Ale, jak už to v životě bývá většina věcí, které nás straší, se nikdy nestanou. A tak to nakonec byla jedna z nejlepších Honzíkových cest.
2. Srdcovky – Léta mi ležely v šuplíku. Letos se nám podařilo je dostat ven. Na Cedulart.cz je bezmála 900 cedulí. NaplnKbelik.cz pilotujeme. Vlastninazor.info je na začátku. Každý z těch projektů má mikro-ambici přispět k lepšímu světu, a tak jsem rád, že už existují. Kromě těchto tří věcí, se ale letos narodila i pěkná řádka dalších, newebových srdco-projektů (viz níže).
3. Knihy – Tohle byla slušná srdcovka, maraton a mega-škola. Už vloni nám definitivně došlo, že bez knih se o svobodě v práci u nás nikdo nedozví. A tak jsme vydali (podle našeho soudu) to nejlepší, co na toto téma ve světě vyšlo. Udělali jsme tomu web a rozhodli se dostat je k lidem tzv. mimo systém. Přes zdánlivé utajení si ale lidé (minimálně v ČR) ke knihám cestu nacházejí (dokonce rychleji) než jsme čekali. Díky, že nám s tím pomáháte!
4. Snídaně – V březnu se mi ozval Petr Mára, že už nemůžeme odkládat naše setkání (po letech, co se známe jenom z netu). A že bychom spolu mohli zkusit videocastování o životě. A tak vznikl projekt snídaní, pro mě parádní „kostel“, tj. jakási připomínka principů svobodného života. V roce 2011 jsme natočili 11 dílů (z čehož tři jsou ještě v šuplíku). A protože nás to spolu začalo dokonale bavit, připravili jsme na 29.-30.3. „Den čili 86400 vteřin“ a dokonce spolu povedeme i Cestu kolem světa, která startuje v březnu 2012.
5. Principy – O principech svobodné společnosti (z dílny Worldblu) vím už pár let. Ale teprve až po naší květnové návštěvě Zapposu a konference v San Franciscu mi to do sebe zapadlo. Letos jsem tak tohle desatero začal využívat jako kostru pro design svobodných firem. Je radost si zase jednou uvědomit, že není nutné vymýšlet vymyšlené.
6. Tango – Už je to pár let, co jsme byli s Péťou v Seattlu u Johna Gottmana. Tam jsme si řekli, že potřebujeme začít pravidelně pracovat na našem vztahu. Tak vznikla „Lekce tanga„, kterou jsme si letos dali už třikrát a další bude 24.-25.3. Jsou to vždycky fascinující dva dny skvělýho povídání ve dvou a hromady „AHA momentů“. Dva dny, po kterých si člověk říká, jak snadný to partnerství je a vlastně chvíli nechápe proč se 1/2 dnešních manželství rozvádí.
7. Kurzy – jsou nejspíš to hlavní, čím trávím svůj profesní čas. Letos nejvíc tématem Svobody v práci s pěknou řádkou firem. Sám jsem zvědavý, jak se to časem projeví. Cesta kolem světa byl letos opět zážitek, stejně tak Silné stránky, které jsme si letos zkusili poprvé.
8. Jinak – už před třema lety jsem se radoval z projektu firmy Vodafone s názvem „Rok jinak„. Letos jsem měl možnost nahlédnout pod pokličku a v rámci možností pomoci s věhlasem této věci. Došlo mi na tom, že je důležité, aby si každý (kdo usiluje o autentičtější a svobodnější život) dal svůj vlastní „rok jinak“.
9. Média – Začalo to v lednu příběhem uhnaného manažera, pokračovalo to reportáží o cohousingu a najednou jsem měl pocit, že se s redaktory roztrhl pytel. Byla to zajímavá zkušenost. Bavilo mě to a měl jsem tím i pocit, že je tématu svobodnější práce víc rozumět, a že nám tak média mohou pomoci se změnou, o kterou usilujeme. Zároveň jsem ale začal mít trochu obavu, aby toho nebylo příliš… viz „Buzzwordizace„. Čas ukáže.
10. Hub – Už v loňském roce jsem byl několikrát v tramvaji směr Smíchov, ale nakonec jsem vždy vystoupil. Až letos jsem tohle parádní místo objevil, zaplatil si členství a moje produktivita a radost z práce (jak říkají američtí přátelé) „skyrocketed“ – viz zde.
11. Peoplecomm – Poprvé od roku 2005 se opět snažím stavět funknční firmu. Po několika pozvánkách do busu máme dnes okolo sebe tým lidí, s kterým se snažíme budovat peoplecomm jako společenství lidí sdílejících stejné poslání, hodnoty a rituály a jako firmu s produkty, značkami a zdravými financemi, které nám zajistí důstojný život. První lednový víkend máme už třetí sraz :-).
12. Naživo – Nikdy v životě jsem nespoluorganizoval nic tak velkýho jako byla listopadová Svoboda NaŽivo. Bez peněz, bez zkušeností se nám v partě amatérů (z latinského „amare“) podařilo vyprodat Vzlet a zažít den, na který bude mnoho lidí ještě dlouho vzpomínat (já určitě). Snad se nám tím i podařilo nakopnout hnutí, a tak postupně měnit to, jak v naší části světa pracujeme. Opět, čas ukáže :-).
13. „Svobodomyslné firmy„ – Dlouho mi bylo líto, že nevím o víc než desítce společností, které se v ČR/SR snaží o to, aby jejich lidé většinu času dělali, v čem jsou nejlepší a co je baví. Ty, jejichž lidé „staví katedrálu„. Jedním z cílů Svobody NaŽivo bylo právě první propojení těchto společností.
14. Běhání – Tohle byl pro mě počin roku. Zkusil jsem si 1/2 Maraton v Praze a Budapešti, maraton a jeden kratší běh v Praze. A chytlo mě to za srdce. Dojal jsem při každém doběhu. Tak silný to pro mě je :-).
15. Homeforexchange – Kromě Mexika jsme letos zajeli ještě na pár míst do bytů či domů, které jsme si vyměnili s jinými lidmi. A mně každá taková výměna připomene, že je možné si věřit, vyhnout se papírům, právníkům a penězům – viz „Spotřeba stojící na spolupráci„. Teď si dáme na rok pohov (viz bod 16), ale já už si to bez „home for exchange“ nedovedu představit.
16. Cohousing - U tohohle projektu si přijdu jako potok. Už tři roky obtékám překážky a hledám „cestu nejmenšího odporu“. Po celé té době života života mezi polema jsme se rozhodli na podzim vrátit do Prahy. V souvislosti s tím jsme vzdali i projekt školy. Místo toho plánujeme věnovat nadcházející leden intenzivnímu hledání té správné školy (pro Valérii) v Komořanech nebo Modřanech. Držte nám palce, prosím!! Zatím to vypadá na dost tvrdý ořech. A taky prodáváme náš byt na Vyšehradě, z kterého to všechno chceme zaplatit.
17. Kniha – Už pět let píšu knihu :-). Zpravidla, když jsem v zahraničí. Doma mi to nejde. V Mexiku se mi to podařilo dokončit. Pak začal tenhle perný rok a já proto až teď před vánocema dostal upravený text od Karolíny, s kterou na tom pracujeme. S Jardou (který kreslil Svobodu NaŽivo) se bavíme o ilustracích a já si vyhradil letošní leden a únor na dokončení. Tak snad to po těch letech letos :-) vyjde. Pracovní název je: „Nejprve porušte všechna pravidla„.
18. Štěstí – Snažil jsem se letos (výrazně víc než dříve) držet i motta „Happiness is hand-made„. Totiž už nějakou chvíli si uvědomuji, že jsem mnohem šťastnější, když si něco udělám/vyrobím sám (vs. když si to koupím). Proto se rád hrabu v zahradě, proto jsme letos po letech vyráběli povidla, pampeliškový med nebo proč často a rád peču chleba…
Tak to je, myslím, všechno. Vybral jsem intuitivně těchhle 18 bodů, i když se stala/děla hromada dalších věcí. Naše mladší dcera Valentýna se například naučila chodit a mluvit a také jí narostla spousta zubů, Valérii zase spousta zubů vypadala :-), já potkal víc fascinujících lidí, než kolik si moje hlava hlava dokázala zapamatovat, učím se mluvit před kamerou a taky jsem se naučil stříhat filmy :-) a tak dál…
Místy jsem letos dost slušně nezvládal příval projektů/zájmu a koncem roku jsem začal házet ručník do ringu :-(. Letos mi bylo 40 a to už je věk, kdy by k člověku některé věci mohly dorazit. Tak bilancuji, co mi vlastně už došlo a na co ještě čekám. Vím už například, že rodina a přátele jsou pro mě na prvním místě. Příští rok se tím chci „už konečně“ řídit. Rozhodně bych si přál koukat míň času do monitoru a víc lidem do tváře. Jsem zvědavý, jak mi to půjde.
Také odešel Steve Jobs a Václav Havel (a samozřejmě řada dalších lidí). Ani jednoho jsem neznal, ale oba mi byli inspirací a jsem jim za mnohé vděčný. Myslím, že za víc než dokážu domyslet.
Na Zemi je nás od r. 2011 už sedm miliard. Tu poslední miliardu jsme zvládli za mrzkých dvanáct let. Navíc jsme, přes všechny snahy o změnu, zase o kousek líp zaizolovali ten náš velký skleník (do ovzduší jsme vypustili rekordní množství CO2 a spol). Toho se bojím.
Co se týče tohohle blogu, oproti minulosti jsem se letos v mnoha oblastech přesunul od teoretizování do praxe. Výsledkem toho bylo na osmdesát článků/videí, které jsou o poznání míň teoretické a které o to víc informují, hledají, navrhují nebo propojují. Řekl bych, že i příští rok v tom budu pokračovat. Snad neva??
No a na závěr mrkněte na tuhle fotku ze San Francisca. Bůhví, co nás nás příští rok čeká… Ale ať už je to cokoliv, děkuji vám za inspiraci, podporu, nápady, názory a všemožnou pomoc. Letos jsem ji potřeboval mnohokrát a nevím, co bych si bez tohohle blogu/bez vás počal. Takže díky a jak radí v Harvey’s: Treat yourself!… volně přeloženo: „Pečujte o sebe“… přece jenom jste to nejdůležitější, co máte :-).
Předesílali jsme ve Vzletu, informovali jsme přes blog, facebook i twitter, že od 24.1. startuje šňůra pěti jarních podvečerů ve smíchovském HUBu. Dneškem spouštíme web s možností registrace – Setkávání ke svobodě. Tímto článkem (a videem ze včerejšího večera) chci ve zkratce vysvětlit pro koho tato setkání jsou, proč se jim věnujeme a co bychom chtěli, aby přinesly.
Listopadová Svoboda Naživo byla “přednášková” s cílem ukotvit téma pracovní svobody a nastartovat hnutí (viz Co s tím dál?). Další Svobodu Naživo chystáme na podzim 2012. Bude interaktivnější a mezinárodnější. Smyslem však stále bude spíše předávání myšlenek než vzájemná tvorba. Idea Setkání ke svobodě vznikla proto, že se nám nechce čekat rok na další Vzlet. A hlavně proto, že se potřebujeme pustit do práce.
Idea Setkání ke svobodě vznikla proto, že se nám nechce čekat rok na další Vzlet. A hlavně proto, že se potřebujeme pustit do práce.
Setkávání ke svobodě tedy koncipujeme spíše jako “pracovní” skupinu s cílem přesunout se od myšlenek k praxi. Plánujeme využít metodu “open space” a z těchto setkání si pravidelně odnášet paklík konkrétních nápadů a technik pro testování v českých a slovenských firmách (společnostech účastníků).
Program setkání utvoří účastníci sami. S pomocí facilitátorů večera si nejprve definujeme témata, kterým se budeme chtít věnovat. Například: Jak se svobodou ve firmě vůbec začít? Jaké by měly/mohly být první kroky? Jak umožnit všem lidem ve firmě přístup ke všem informacím? Jak nastavit odměňování na demokratických principech? Jak nastavit dobrovolné porady? Co možnost pracovat z domova? Co firemní kultura? a další a další otazníky, na které budeme společně hledat odpovědi.
„Setkávání ke svobodě“ a „Lokální Svobody Naživo“ považujeme za hlavní pracovní nástroje pro postupný přechod od firemních autokracií ke svobodnějším formám práce.
Z toho plyne, že Setkávání ke svobodě jsme připravili především pro lidi, kteří vedou firmy či týmy a usilují v nich o svobodnější pracovní prostředí. Jinými slovy se snaží svou společnost či manšaft nastavit tak, aby většina lidí mohla v práci dělat, co je opravdu baví. Maximální počet účastníků je osmdesát. Registrovat se můžete přímo na zmiňovaných stránkách. A já za ně děkuju Lukášovi, Adamovi, Kubovi, Evce a Pavlovi. Těšíme se na vás. Užívejte předvánoční čas.
Už jsem do blogu dlouho nedával žádný „Postřeh z matrixu„, přestože jich mám v šuplíku okolo deseti. Ten projekt jsem si vymyslel především proto, že se chci naučit mluvit sólo na kameru (což bez odezvy někoho živého považuji za mimořádně obtížné) a také proto, abych se podělil o postřehy ze systému, v kterém žijeme. A velmi často jsou to témata naprosto banální jako třeba právě myšlenka „plevelu“. Uvidíte, co ještě vyleze ze šuplíku :-).
I když možná jenom na první pohled! Alespoň myslím… Já třeba v tomto tématu vidím spoustu zajímavých detailů. Především určitou dogmatizaci toho, co v dnešním světě považujeme za „plevel“. Považuji to i za jednu z ukázek našeho současného přístupu k životu…
Pokud vás tohle téma baví, určitě mrkněte na Jak si skutečně porozumět?, kde tohle rozebíráme a samozřejmě na Cestě kolem světa jdeme ještě do mnohem větší hloubky.
Pokud se v předvánočním shonu na chvíli zastavíte a podělíte o názor, budu rád. Užívejte!
P.S.: Pokud jste ještě nezachytli, na Svobodě Naživo jsou již první videa přednášek ze Vzletu. Tak šiřte, co hrdlo ráčí. Další by se měly objevit v dohledné době.
Díky, díky Jardovi Dokoupilovi za zakreslení všeho, co se 10.11. na pódiu kina Vzlet šustlo! Je super zajímavý si to připomenout a zjistit, co detailů člověk nazachytil. A že je vždy zajímavý uvědomit si, že co člověk to pohled. Zde jsou detailní vizualizace každé přednášky, které naleznete i ve videu v úvodu. Pro představu do blogu vkládám přednášku Jána Košturiaka. Pokud chcete detaily jednotlivých přednášek, podívejte se raději na flickr nebo si video zastavte. Když bychom zvolili pomalejší tempo, bylo by z toho desetiminutový video, což by mohlo zase být pro někoho příliš. Díky za pochopení.
P.S.: Jinak omluva, že je toho tady teď možná až moc. Ono toho je najednou trochu víc…
P.S.: Chybějící slidy Táni Le Moigne – zde.
Takhle jsme se připravovali na 10.listopad ve Vzletu (Svoboda NaŽivo). Díky Jindrovi Štefanovi a Bořkovi Kratochvílovi za milý sestřih! Je fajn se na to streso-období podívat s trochou nadhledu…:-). A když je tu video z příprav, napadlo mě spojit to s množícími se informacemi o lokálních Svobodách NaŽivo (Mega – díky !!!) – viz článek Co s tím dál? – bod č. 2. Tak jsem si říkal, pojďme zkusit dát hlavy dohromady a zamyslet se na možnými formáty těchto setkání, stejně tak nad možnostmi jejich propagace.
Já si myslím, že je klíčové, aby člověk nebo parta lidí, kteří chtějí něco takového zorganizovat především zvolili formát, který sedí jejich potřebám, možnostem a stylu. Je možné to zkusit „ve velkém stylu“ stejně tak jako u někoho v obýváku či v práci. V létě se nabízí i „open-air“. Možností je nespočet.
Mně osobně by asi nejvíc sedlo domluvit se s nějakým kamarádem, který má prima prostory (ať už v práci, doma nebo jinde) a buď bych pozval nějakého zajímavého spřáteleného řečníka nebo bych se možná raději společně podíval na některou z video přednášek (obojí s cílem odstartovat diskuzi).
Jednou jsem tohle zažil a dodnes na to vzpomínám s úsměvem. Sešlo se nás tenkrát asi patnáct u kamaráda v kanceláři (která se ale podobala spíš obýváku), pustili jsme si Příběh věcí a pak debatovali. Tenhle způsob mi přijde velmi nenáročný – snadná organizace, minimální náklady a příjemná kombinace inspirace zvenku a hromada vzájemné intelektuální stimulace.
Co se týče videí s tématikou svobodného a šťastného života v práci, za dobrý otvírák považuji například: Simon Sinek - If you don’t understand people, you don’t understand business nebo Start with why, rozhodně videa ze Vzletu, která se už každým dem začnou objevovat tady v blogu nebo na stránkách SnŽ. Zappos.tv je určitě studnicí inspirace, stejně tak jako W.L.Gore, Patagonia, Semco nebo IDEO. Určitě bych zkusil nějaký projevy Dana Pinka, Jasona Frieda, Garyho Waynerchucka nebo třeba Benjamina Zendera. U mnoha projevů naleznete CZ nebo SK titulky.
Co se týče propagace zkusme facebook, twitter @svobodavpraci a ideálně pošlete i info mailem: info@peoplecomm.cz tak, abychom mohli informaci dát do newsletteru účastníkům Vzletu.
Tolik můj pohled. Co navrhujete vy? Těším se na zkušenosti s prvními podobnými setkáními, na fotky a třeba i na nějaké video. Díky!
Tohle je přednáška z MU v Brně z minulého čtvrtka. Je to sice možná moje nejunavenější vystoupení, ale když už se stala a navíc u toho byla kamera, proč to nešířit…? Několik myšlenek, hodných šíření, tam myslím je i když si myslím, že by se místy daly uchopit mnohem líp. Buď jak buď, když už se na to někdo podíváte, pojďme si zapolemizovat. Přece jenom je to téma, které se týká nás všech. Jinak se tomu do hloubky věnujeme s Petrem Márou na Dni čili 86400 vteřin, který pořádáme 29.-30.3.2012. A snad úplně nejvíc na Cestě kolem světa, která startuje v březnu 2012.
Zdá se mi, že šíření nových myšlenek má zajímavou zobecnitelnou dynamiku. Pokud to není úplně mimo chápání lidí, potom část zpravidla zajásá a začne ideu podporovat a šířit. Na druhé straně spektra se ale prakticky vždy objeví strach, který se přirozeně projevuje buď agresí nebo nějakou formou útěku (i když si většina lidí nedokáže uvědomit, že se jedná právě o emoci, které říkáme strach). V případě, že se myšlenka úspěšně šíří, může se stát, že zakrátko začne být některým lidem protivná. Osobně si myslím, že zejména těm, kteří úplně nechápou podstatu, ale z nějakého důvodu jim je v tom prostě něco proti srsti.
Podobnou dynamiku pozoruji u toho čemu říkáme „svoboda v práci„. Připomínám, že ve vší jednoduchosti se jedná o způsob, jak to v práci nastavit tak, aby tam lidé mohli většinu času dělat co chtějí, stylem který je jim vlastní, s lidmi, kteří jim sedí. Tedy žádná velká věda. Rozhodně ne technika (alespoň tak, jak já to slovo chápu), jak říká Jirka Sekyrů (viz výše – zdroj). Pro mě je to návrat k přirozenosti, k možnosti chovat se i v práci jako člověk (ne jako řadový „lidský zdroj“). V širším smyslu dnes existují principy (z lat. „principium“), o které je možné se opřít. Ale to je všechno. U zbytku je nutné, aby si na to přišel každý za sebe. Alespoň zatím. Je možné (i prospěšné) přebírat příklady z jiných organizací (a jiných oblastí života), ale svoboda v práci není a nikdy nebude „TQM“, „Six Sigma“ nebo „MBO“. Je to prostě způsob, jak žít sedmidenní víkend :-). Pro mě navíc dost osobní věc. Těžce nesu mrhání jako takové. A plýtvání lidma (jejichž filozofií je „čekání na víkend“) považuji za mega-hřích.
„The biggest sin of all is a wasted talent“. The Bronx Tale – … Největším hříchem je promrhaný talent.
Patří však nejspíš k lidské podstatě zamilovat si slovíčko či slogan a ten používat tak říkajíc “jak hrdlo ráčí”. A protože máme v hlavě mechanismus, přes který jsme jeden s druhým dokonale propojeni, tak jsou tato slovíčka a následné chování nakažlivější než chřipka (a to doslova). Všimli jste si toho jevu? Kromě toho, pro průměrnou lidskou bytost, je nesmírně důležité být „in”. Kdo by chtěl být za outsidera, lůzra nebo jinýho divnoně? A tak, když lidé, kterých si vážím (i když si do nich možná mnohdy promítám své potlačené ambice) používají určité termíny, máme často tendenci je (dost často nevědomky) přebírat. A tak se najednou stane, že “všichni” mluví o xyz… Z původně nevinného termínu, který měl za cíl pojmenovat něco nového, se stane tzv. management fad nebo obecněji „buzzword„. Omluva, ale tyhle termíny mi sedí jak zadek na hrnec. Pokud máte CZ/SK verzi, beru všema deseti. Američtí kamarádi říkají: „Buzzwords are like movie stars. We fall in love with them and then use them often.“
„Buzzwords“, tj. tzv. módní slovíčka jsou jako filmové hvězdy. Zamilujeme se do nich a pak je neustále používáme.
Buď jak buď, po vší tý východoevropský, západoafrický a korporátní diktatuře, kterou jsem na vlastní kůži okusil, jsem si v tom dokonale našel svoji katedrálu. Hrubě mi nevyhovuje, kolik rodičů ještě v roce 2011 vychovává své děti k poslušnosti (namísto zodpovědnosti). Nesedí mi, že většině dětí uděláme z přirozené vášně povinnost, za kterou je začneme uplácet známkami tak, že se z nich za pár let stanou poslušní a snadno manipulovatelní ovčané. Ti nastoupí do práce a osm z deseti tam „matle cihly“ místo toho, aby stavělo zmiňovanou katedrálu. Nevyhovuje mi současný systém politiky a žasnu jakým tempem devastujeme planetu.
Myslím si, že máme na víc! Na mnohem, mnohem víc. Myslím si, že dnešní systém toho, jak se my lidi organizujeme a jak a proč žijeme své životy, zastaral rychleji, než jsme si toho dovedli povšimnout. Proto dělám, co dělám. Proto jsem se rozhodl věnovat tzv. svobodě v práci, kterou se snažím koncipovat jako set jednoduchých, pro středoevropana snadno uchopitelných, myšlenek a principů.
Nezapomeňme, že slova jsou pouhými značkami, kterými se snažíme (mnohdy poněkud kostrbatě) pojmenovávat skutečnost. Podstatná je ovšem právě ta podstata. Slova se nás k ní snaží do-vést. „Buzzwords“ nás však od ní mohou mnohdy spíše od-vést.
To, že se z termínu svoboda v práci stane prázdné slovo, je reálná prosba. A proto vlastně píšu i tento kousek textu. A proto i děkuju Jirkovi za jeho komentář. Chci požádat vás, kteří jste se též rozhodli svět práce zkoumat a se svobodou si také pohrávate. Tj. máte určitou míru porozumění podstatě. Svoboda v práci tedy pro vás není prázdný termín (který je shodou okolností momentálně i tak trochu v módě). Pomožme si tím, že budeme zmiňované principy žít, vysvětlovat (těm, kteří chtějí naslouchat) a hlavně vyhledávat příklady toho, o co se skutečně jedná tak, aby lidi, kteří se baví prací, byli už brzo tak častým jevem jako třeba internet nebo kopírka – více o tom, co dělat – viz Co s tím dál? Jinak tématu jazyka a tedy slov a tomu, jak nám (ne)pomáhají v porozumění se věnujeme na Jak si SKUTEČNĚ porozumět?.
Chcete přebudovat vaši firmu na svobodnější nebo nějakou postavit na zelené louce? Tak, aby v té práci byli L-I-D-É, kteří navíc mohou většinu času dělat v čem jsou nejlepší, co je baví, s těmi které mají rádi? Dospívám k názoru, že toto budování má dvě základní oblasti priorit – společenství a firmu. V tomto textu chci popsat velmi stručně to, jak na to jdeme v peoplecommu.
Firma, která funguje na principu stroje s (lidskými) zdroji uvnitř to má snadnější – vystačí si s bodem č.2, tedy s firmou či s byznysem. Pokud ale chceme vybudovat organizaci, ve které lidi ze sebe vydají to nejlepší a ještě se u toho pořádně pobaví, je nutné začít budovat nejprve společenství či partu lidí, kteří sdílí: a) smysl a směr, b) hodnoty a c) rituály. Jinými slovy lidi, kteří se mají navzájem rádi a je pro ně přínosné/příjemné spolu trávit čas i kdyby nebylo projektů, na kterých spolu pracují. Prostě parťáci a ideálně i přátelé.
V případě peoplecommu toto společenství začínáme letos budovat. Zde jsou tedy pro ilustraci naše příklady těch třech opěrných bodů, na kterých společenství stojí.
Ad 1) Smysl: Svobodnější a šťastnější život (v práci); Směr: Lidé, kteří se žíví tím, co je opravdu baví jsou tak častým jevem jako je třeba kopírka nebo internet. Stavitelé katedrál. Těch chceme mnohem, mnohem víc.
Ad 2) Hodnoty: Pouštíme se do procesu hledání koncensu v hodnotách. Zde je současný stav toho, čemu já osobně dávám hodnotu. Je te ve stavu výkopu. Budeme to teprve ladit a hledat.
1. Měníme svět – Až zaťukáme na nebeskou bránu a budou se nás ptát: “Udělali jste maximum pro to, abyste svět opustili v lepším stavu než v jakém jste na něj přišli?”, chceme být hrdí na svou odpověď.
2. Srdcovky – Konec konceptu „chlebovka“. Děláme pouze to, co nás opravdu baví, v čem vidíme smysl. Pokud nás to přestane bavit, jdeme od toho. Usilujeme samozřejmě o to, aby nám srdcovky zajistily důstojný život.
3. Přátelství – Pracujeme pouze s lidmi, u kterých si dovedeme představit, že je pozveme k sobě domů.
4. „Brazílie“ – Potřebujeme moře a cizí kultury. Proto ignorujeme geografické hranice a mizíme do světa.
5. Růst – Všechno živé buď roste nebo krní, tedy i naše osobnost. Ve světle toho nás spojuje touha prorůst se do stavu, kdy dokážeme žít opravdu SVŮJ, autentický život.
6. Do dna – Očekáváme od sebe maximum. Na všech stranách.
7. Padám! Chytáš? – Jako při pádech důvěry. Nenecháme se žuchnout. Navzájem i vůči společnosti a planetě jako celku.
8. Čára ponoru – Jsme na jedné lodi. Každý se rozhoduje za sebe. Ty nad čárou je třeba konzultovat s manšaftem.
9. Do naha – Veškeré informace o peoplecommu jsou k dispozici všem členům manšaftu.
10. Výtah – Do kterého patra spolu jedeme? Proč? Co bude potom?
Pokud chceme vybudovat firmu, ve které ze sebe lidi vydají to nejlepší a ještě se u toho pořádně pobaví, je nutné ze všeho nejdřív začít budovat společenství či partu lidí, kteří sdílí smysl a směr, hodnoty a „rituály“.
Ad 3) Rituály – Slovem rituál míním sdílenou zvyklost (tak jako jsou v rodině třeba vánoce nebo oslavy narozenin). S Peoplecommem momentálně testujeme tzv. “happiness report” (viz první zveřejnitelný příklad zde), připravujeme rituál příchodu a odchodu do/ze společenství, plánování a další věci.
Tolik ke společenství… Jinak vzpomínám na Petra Vítka a jeho větu ze Vzletu: „Řídíme přes hodnoty, vztahy a výsledky. V tomto pořadí.“ I já se o to snažím, a proto v této části budování peoplecommu se chci v následujícím období věnovat především ladění sdílených hodnot.
Prioritou číslo dvě je firma jako taková, tj. 1) produkty, 2) značky a 3) finance. Dává mi smysl nejprve dostat správné lidi do busu a nesprávné z busu. Teprve potom se začít bavit o tom, co spolu vlastně chceme tvořit. V našem případě to jsou momentálně tyto produkty/značky: kurzy (Cesta kolem světa, Silné stránky, Den čili 86400 vteřin a další) knihy, SvobodaNaŽivo, Setkávání ke svobodě, Svobodavpraci.cz, Cedulart.cz, NaplňKbelík.cz a VlastníNázor.info. Značkami jsou pro nás i naše jména. Na jejich budování se chceme příští rok zaměřit více než doposud.
Pokud v té první části ladíme hodnoty, v této části se budeme, po překotném roce 2011, věnovat spíše ladění základní funkčnosti a ziskovosti. Přestože tenhle článek píšu především pro sebe a pro kolegy, věřím že bude k užitku i jiným. Přece jenom pohled „budování společenství“ ještě předtím než jde člověk řešit byznys mi přijde stále ještě jako z jiné planety. Přitom v konečném důsledku přináší mnohem lepší výsledky než firma tak jak ji známe. Tomuto tématu se věnujeme na Svobodě v práci a zejména na Svobodné firmě.
P.S.: Stále hledáme do manšaftu grafika. Díky.
Už jsem psal, že první Svobodou NaŽivo jsme se snažili vykopnout snahu o to, aby práce pro radost byla v českých a slovenských firmách tak častým jevem jako jsou dnes třeba kopírka nebo internet. Nanečisto jsme začali už na jaře projektem našich knih, ale teprve nyní mám pocit, že se „hnuly ledy“… alespoň soudě podle počtu lidí, kteří se zapojují do různých projektů, podle počtu firem, které začínají svobodu zavádět nebo podle počtu vysokých škol, které svobodu začínají zkoumat. Též určitě podle ohlasu médií nebo třeba i podle vyprodaného Vzletu. Mám prostě pocit, že chuť změnit to, jak pracujeme začíná sdílet stále větší počet lidí. S kolegy jsme sestavili 23 možností, jak případně přiložit ruku k dílu… ve společné snaze nastavit to v práci tak, aby se víc lidí mohlo živit tím v čem jsou nejlepší a co je baví. Aby to prostě bylo časem normální. Rozhodně to není definitivní seznam, spíše inspirace. A hlavně každý máme svůj styl, tj. asi nebude nikdo, kdo by se pustil do všech bodů. Pokud se tedy chcete zapojit a v tomto seznamu nenajdete, co chcete udělat, směle přidávejte další body do komentářů. Díky za to!
1. Zapojte se do Setkávání ke svobodě. – Máme pocit, že potřebujeme prostor pro pravidelné setkávání, propojování a inspiraci. Že se potřebujeme pustit do konkrétních kroků, prostě do práce. K tomu slouží měsíční “Setkávání ke svobodě”, s kterými začínáme 24.ledna v pražském HUBu. Momentálně doděláváme registraci, a tak se zatím můžete hlásit e-mailem: info@svobodanazivo.cz.
2. Uspořádejte lokální Svobodu NaŽivo! – Nadchl vás Vzlet? Pokud ano a navíc máte buňky a vášeň pro organizaci a propojování lidí, uspořádejte Svobodu Naživo u vás ve firmě, škole, městě, doma nebo ve vaší oblíbené knajpě… Tak jako TED má svůj TEDx nebo třeba po vzoru oblíbených Barcampů. Rádi pomůžeme s propagací. Co se týče obsahu (kromě skutečných lidí) můžete sáhnout po přednáškách ze Vzletu (které budou časem ve video formě) nebo využijte jakýkoli obsah z blogu či třeba ze zmiňovaného TEDu.
3. Šiřte knihy. – Knihy, které jsme vydali letos na jaře považujeme za nejlepší způsob, jak myšlenku svobody v práci dostat k lidem. Pomozte nám je šířit zejména mezi lidi, kteří dovedou myšlenky v nich popsané šířit dál.
4. Svobodná knihovna (v procesu příprav) – navazuje na předchozí bod. Máme pocit, že většina firem, ve kterých lidé pracují rádi, využívá knihy jako zdroj vědění a inspirace volně přístupný všem. Proto jsme se s kolegy z Effectivity rozhodli nabídnout firmám možnost zařídit jim jejich knihovnu. Pokud byste měli tip na firmu, která by o tuto službu mohla stát, kontaktujte prosím Ondru Kuberu – info@effectivity.cz.
5. Rozšiřte seznam svobodomyslných společností! – Pokud v práci sami stavíte na principech svobody nebo víte o podobných firmách v ČR, na Slovensku i jinde, kontaktujte nás: info@svobodavpraci.cz
6. Pátrejte po stavitelích katedrál! – Pokud blogujete, napište o nich nebo s nimi udělejte rozhovor. Jestli vás baví video, zkuste je natočit. I fotka (při práci) pomůže. Zjistěte, čím to je, že je jejich práce tak baví. A pokud vás napadne jakýkoli jiný způsob, jak dát o nich světu vědět, sem s tím.
Někdo chytrý kdysi poznamenal: „Sami toho zmůžeme tak málo, ale spolu můžeme změnit svět!„, já kývu a říkám si, že to dává smysl i co se týče fungování firem a práce jako takové.
7. Veďte lidi na bázi respektu. – Ať už jste rodič, učitel, trenér nebo manažer, vytáhněte deset principů svobody a postavte vaši skupinu (ať už je to rodina, třída, sportovní nebo pracovní manšaft) na nich. A pak už zkuste vychovávat, vzdělávat, trénovat nebo vést lidi (i ty nejmenší), jako by to byli dospělí (vám rovní) lidé.
8. Propojte se/nás s médii. – Znáte novináře, kteří by chtěli přispět ke změně toho, jak pracujeme? Propojte ho s některou z firem, které mohou být inspirací ostatním nebo je napojte na nás.
9. Blogujte! – Máte blog, baví vás psát nebo mluvit a přitahuje vás téma svobody a štěstí v práci? Možností, které se na toto téma v dnešním světě nabízejí, je nespočet. Počínaje “obyčejným” článkem přes fotky, obrázky, podcasty až po různé formy videocastu. A pokud ano, nezapomeňte nám poslat link :-).
10. Šiřte obsah přes své sociální sítě. – Děkujeme vám za to, že šíříte obsah tohoto blogu nebo freedom@work a dalšího obsahu, který sdílíme přes facebook či twitter. Oceníme, když tato místa rozšíříte mezi své známé a přátele a dál “olajkujete” nebo “retweetnete”, co máte pocit, že za šíření stojí.
11. Zkuste kurzy. – Kurzy existují proto, aby pomohly účastníkům osahat si prakticky principy, koncepty a modely, o kterých píšeme a mluvíme ve skupině podobně založených a zaměřených lidí. Zejména Svoboda v práci a Svobodná firma jsou téměř návodem na to, jak firmu z musení přebudovat na chtění.
12. Uspořádejte přednášku! – Zdá se, že nejlíp se člověk naučí to, co sám učí. Pokud je to váš zájem, zvažte zda neuspořádat přednášku, kurz, diskuzní večer pro kamarády, spolužáky či kolegy z práce.
Dělejte, co můžete, abyste vyprovokovali svoji dobu. Nesněte o dějinném převratu. Jenom tam, kde se právě nacházíte, způsobujte mírný zmatek. Narušujte plány, vytvářejte něco nečekaného, vyvracejte předpovědi. Procházejte společností v podstatě umírněně, aniž byste přitom byli poslušní. Můžete se občas před někým z taktických důvodů i sklonit, ale pouze v případě, že jste si absolutně jisti, že uvnitř vás se nic neohnulo. Pečlivě a s dlouhodobou perspektivou chraňte svůj manévrovací prostor.“ (zdroj)
13. Šiřte videopřednášky ze Svobody NaŽivo. – Na stránkách Svobody Naživo budeme postupně uveřejňovat video-záznamy přednášek tak, jako jsme již do světa vypustili Mind Valley nebo Zappos. Pokud vás cokoliv zaujme, šiřte to přes své blogy, sociální sítě i jinak. Kromě videí existují i fotky na flickru či prezentace na Slideshare – též k šíření.
14. Propojte nás s organizacemi na podobné misi. – Nepřijde nám moudré “jezdit autem, když můžeme jet mikrobusem”. Proto se chceme propojovat se společnostmi, které usilují o změnu pracovního světa a vzdělávacího systému jako jsou např. podnikamebezkorupce, aperio, plenkyvpraci, rodicevitani, zelenafirma a další. Víte-li o dalších, sem s nimi.
15. Propojme se se vzdělávacím systémem!! – I zde platí to o jízdě sólo vs. mikrobusem. Když sleduji snahy reformátorů vzdělávacího systému, přijde mi, že nám jde o naprosto stejnou věc. Pokud znáte nějaké, kteří by se chtěli za/pro-pojit, seznamte nás.
16. Propojte nás s “venkem”. – Přijde mi, že se nám v našem činění relativně daří, a že bychom tuto energii mohli přenést i za hranice České nebo Slovenské republiky. Pokud máte kontakty na firmy, lidi, “thnik tanky” v jiných zemích Střední Evropy i jinde, propojte nás.
Proč jezdit autem, když můžeme jet mikrobusem? Proč bychom každý měli dělat svou věc sami? Proč se raději nespojit?
17. Mluvte o tom ve školách! – Pokud učíte ve škole, připravte si přednášku nebo diskuzi. Pokud chodí vaše děti do školy, zvažte zda se se školou nedomluvit na tom, že si stoupnete před děti a pobavíte se s nimi o jejich představách o práci.
18. Sestavte “pracovní” skupinu. – Osvědčilo se nám, když se skupina přátel, kolegů, známých, cca 1x měsíčně sejdou a pobaví se o tom, na co za minulé období přišli a prostě se vzájemně podporují na společné cestě. Co se domluvit s pár kamarády, že se nad tím jednou měsíčně sejdeme?
19. Propojme se po Vzletu! – Pokud vám někdo ze Vzletu přišel sympatický, neváhejme ho/jí kontaktovat - účastníci. Přece jenom existuje slušná šance, že sdílíme podobný zájem a že nás proto druzí neodmítnou. A třeba z toho může něco vzejít?
20. Navštivte některou ze svobodných firem!! – viz např. worldblu list, svobodomyslné společnosti nebo i svobodné školy tak jako my jsme letos byli třeba v Zapposu. Vezměte foťák/kameru a nezapomeňte se podělit o dojmy a o to, co jste se tam naučili.
21. Zkuste “sponzorství”. – Viz 20 postřehů ze Vzletu – myšlenka č. 16. Gore má své sponzory. Petr Skondrojanis po Vzletu navrhl, abychom si navzájem byli těmito sponzory nebo spíše průvodci a cca jednou měsíčně se jeden druhého zeptali: “Trávíš většinu času děláním toho, co tě opravdu nejvíc baví?”
22. Napište diplomku. – Chodíte na vysokou školu a čeká vás bakalářská, diplomová, disertační nebo jiná podobná práce? Zkuste zpracovat téma svobody v práci.
23. Zapojte se do příprav svobody NaŽivo 2012. Ještě na to nemáme myšlenky, ale zjara se stopro ozveme. Pokud už teď víte, že se chcete do přípravy takové akce zapojit, máte tip na místo, kde bychom to mohli uspořádat nebo nápad na zajímavé řečníky pište na info@svobodanazivo.cz.
A pokud máte bod 24., 25., 26., sem s nimi (do komentářů). Díky! A díky všem, kteří sáhnou nebo už dávno sáhli alespoň po jednom bodu. Díky, že můžeme spojit síly a společně tak alespoň trochu změnit svět k lepšímu.
P.S.: Tohle je 500. článek na tomhle blogu. Ufffff!
