Česká republika patří spolu s východními sousedy, Řeckem a Portugalskem k zemím s nejnižší gramotností v oblasti Fair Trade. Ti, kteří přemýšlejí, jak pomoci těžce zkoušeným producentům Jihu, jistě přivítají příspěvek Luďka Štěrby.
Globální obchod přináší svým dnes již – oproti blahým časům dřevního kapitalismu – nedobrovolným účastníkům kromě nesporných výhod (v duchu komparativní výhody Davida Ricarda) také nejednu nespornou nevýhodu. V důsledku monopolizace (či přesněji „oligopolizace“) světových trhů se standardy práce i kvality výrobků spíše snižují než zvyšují. Dochází k jakémusi „závodu ke dnu“, soutěži mezi malými výrobci o přízeň mocných firem ovládajících trhy, které tímto způsobem určují ceny, vybírají si nejvýhodnější nabídky a v zemích závislých na jedné či dvou nejdůležitějších komoditách téměř ovládají celý stát. Poučenému čtenáři Sedmé generace to jistě netřeba podrobně vysvětlovat, neboť o neudržitelných environmentálních i pracovních podmínkách v zemích Jihu SG již mnohokrát psala. Podstatnou otázkou, na kterou není nikdy dost adekvátních odpovědí, je, jak tyto problémy řešit. Vůbec neobchodovat se zeměmi Jihu, které nedodržují standardy, na které jsme na Severu zvyklí, by pro velký počet místních lidí bylo zřejmě ještě větší katastrofou. Velké množství farmářů a řemeslníků je životně závislé na vývozu na Sever a každá výchylka v cenách kávy či kakaa se jich osobně dotýká. A nejen jich – na ceně kávy mnohde závisí, zda farmářovy děti budou moci jít do školy, zda bude někdo z rodiny moci v příštím půlroce navštívit lékaře či zda bude možné opravit střechu domu. Nekupovat „nespravedlivé“ výrobky je navýsost chvályhodné a potřebné, bojkoty určitě přispěly ke zlepšení chování mnohých firem. Ale řekne-li se A, je třeba říci i B – v tomto případě, je-li to možné, kupovat a preferovat naopak „spravedlivé“ výrobky.
Jedním ze způsobů, jak tyto nespravedlivé mechanismy světového obchodu obejít a současně přispět ke skutečnému trvale udržitelnému rozvoji v zemích globálního Jihu a výrobě za spravedlivých podmínek pro všechny, je koncept Fair Trade (FT). V češtině zatím nemá ustálený název, snad se v budoucnu ujme termín spravedlivý obchod.
Podstata Fair Trade spočívá v tom, že produkty ze zemí Jihu dovážejí specializované organizace, často vlastněné či spojené s nevládními humanitárními a rozvojovými organizacemi či církvemi, jejichž primárním cílem není maximalizace zisku. Systém tak obchází běžné vývozce a dovozce, kteří jsou často součástí velkých nadnárodních firem, a vytváří paralelní alternativní struktury výrobců v zemích Jihu, dovozců a prodejců v zemích Severu. Ceny FT výrobků jsou stanoveny na základě vzájemných dohod a podle světových cen tak, aby v závislosti na místních podmínkách umožnily slušný život pracovníkům a farmářům, kteří výrobky vyrábějí, a aby část zisku byla určena na rozvoj. V tomto případě na skutečný rozvoj a investice do budoucna – družstvo či sdružení farmářů si samo určí, kam bude tyto peníze směřovat. Většinou bývají použity na zlepšení místních škol a zdravotní péče, ale vyskytují se i jiné smysluplné projekty jako například zřízení veřejné autobusové linky pro okolní vesnice (Mexiko), stanice pro zpracování bioplynu nebo vysazování stromů jako protierozní ochrana (Indie), veřejné záchodky a lázně (Ghana) či zřízení telefonního spojení a přístupu na internet pro místní občany (Kostarika). Příklady ukazují, že pokud si komunita sama rozhoduje, co s nelehce vydělanými penězi udělá, efektivita takto použitých prostředků je mnohem vyšší než u projektů vládních i některých nevládních rozvojových organizací. A co je především důležité, oproti projektům „shora“ se podstatně snižuje možnost korupce a zneužití prostředků, což je v mnoha těchto zemích klíčovým společenským problémem. Místní lidé si sami podle svých potřeb rozhodují, kam jejich peníze půjdou. Kromě toho investují své poctivě vydělané peníze, nikoliv almužnu od bohatých seveřanů, což významně posiluje jejich důstojnost a dává těmto často znejistělým komunitám neocenitelnou jistotu, že jsou schopni si pomoci sami. Fair Trade tak podporuje samostatnost a rozvoj nejen v materiální oblasti, což je jistě důležité, ale především pomáhá zvyšovat sociální kapitál jednotlivých komunit, který například „rozvojové“ projekty Světové banky spíše snižují a ničí. Fair Trade také často pracuje se zvláště znevýhodněnými etnickými a sociálně marginalizovanými skupinami (mayští indiáni v mexickém Chiapasu či Belize, vdovy v Bangladéši, lidé s tělesným postižením v Keni).
Tento koncept se stal v mnoha evropských zemích běžnou součástí každodenního života sociálně a environmentálně uvědomělých občanů. Výzkumy v zemích, co se FT týče asi nejvyspělejších na světě – Švýcarsku a Nizozemí –, uvádí, že téměř 50 % obyvatel si už někdy koupilo FT výrobek a přes 70 % lidí ví, co FT znamená. Prodej těchto výrobků probíhá ve specializovaných obchůdcích (worldshops, Weltläden, magasins du monde…), založených často na dobrovolné práci. Po celé Evropě jich funguje kolem tří tisíc. Dnes už ale lze i v běžné obchodní síti a většině supermarketů nalézt alespoň několik FT výrobků, nejčastěji kávu, čaj, banány, čokoládu. Také mnohé evropské parlamenty, ministerstva či úřady měst podávají FT kávu a čaj svým zaměstnancům a mnohé menzy, jídelny ve firmách či školní vyvařovny nabízejí zákazníkům pokrmy a nápoje z FT.
K rozšíření povědomí o konceptu nepochybně přispěla i nezávislá FT certifikace – obdoba certifikace bioproduktů–, která potvrzuje slušné sociální i environmentální podmínky při výrobě či pěstování těchto výrobků. FT výrobky bývají také velmi často certifikovány jako produkty ekologického zemědělství, i když to není nutnou podmínkou FT certifikace. Pro výrobce produktů je však povinný integrovaný systém ochrany rostlin, zakazující používání nejhorších pesticidů. Nejprodávanější FT výrobky jsou káva, čaj, banány, čokoláda, pomerančový džus a třtinový cukr, avšak sortiment se neustále rozšiřuje a už lze koupit i takové speciality jako FT žvýkačky, víno, květiny či kopací míče. Kolem 25 % obratu FT tvoří různé řemeslné výrobky, zbytek potraviny (nejvíce káva, jejíž prodej se odhaduje na 2 % spotřeby zemí EU).
Státní čajová plantáž v severoindickém Samabeongu byla dlouhodobě zanedbanou oblastí. Pracovníci z této plantáže přežívali pouze díky samozásobitelskému zemědělství na svých políčcích a nepravidelnému prodeji ručně zpracovávaného čaje. Začátkem devadesátých let se na plantáž dostal Brídž Mohan, který měl informace a kontakty na FT organizace a ve spolupráci s německou FT dovozní organizací GEPA založili s pracovníky družstvo, plantáž si pronajali a začali prodávat čaj přes FT. Díky tomu se jim po čase podařilo plantáž certifikovat také v režimu ekologického zemědělství. Po 10 letech stabilního rozvoje mají zaměstnanci zaručenu pravidelnou mzdu a nárok na penzi – v indických poměrech velmi oceňovaný jev. V Samabeongu dnes stojí komunitní společenské centrum s knihovnou, společenským sálem a přístupem na internet, střední škola zaměřená na pěstování čaje a malá továrnička na zpracování a balení čaje. Každoročně se vysazuje množství stromů v rámci protierozní ochrany a staví se stanice na zpracování bioplynu.
Mnoho farmářů zvláště v jihoamerických zemích, kde je znalost Fair Trade asi nejrozšířenější, by se rádo připojilo k tomuto konceptu, neboť jim zajišťuje stálé a spravedlivé ceny za jejich výpěstky a výrobky za podmínek, kdy bez problémů uživí sebe a své rodiny (což se opět z našeho pohledu zdá samozřejmostí, ale v mnoha zemích je to spíše ojedinělý jev). Poptávka po jejich produktech na Severu není však tak velká jako zájem v zemích Jihu, a tak mnoho FT družstev prodává pouze část úrody přes FT organizace. I tak je ovšem takto získaný příspěvek na rozvoj významnou pomocí.
Z účastníků FT se nikdo nestává milionářem, ale FT zaručuje zaměstnancům slušnou mzdu a slušné pracovní podmínky a zúčastněným nezávislým farmářům to, že se uživí a neupadnou do dluhů (obrovský problém farmářů v mnoha zemích) díky výhodnějším provozním úvěrům, platbám za produkty předem, stabilitě cen a jistotě odbytu. FT jistě nevyřeší vše a z pohledu systémového kritika tento koncept jen posiluje závislost Jihu na Severu; ovšem z pohledu kolumbijského farmáře, stojícího před volbou prodat farmu a odejít do nejistoty bogotských slumů, nebo pěstovat koku a upadnout do drápů narkomafie či marxistických bojůvek, je volba jasná, když mu FT umožní dál pěstovat kávu.
Smutné je, že Česká republika zatím zůstává v této oblasti polem téměř neoraným; chabou útěchou nám může být jen to, že s námi srovnatelné státy, jako Slovensko a Polsko, nebo ze zemí EU např. Portugalsko a Řecko jsou na tom v oblasti FT velmi podobně. Většina lidí o FT vůbec netuší. Ovšem u poučené části veřejnosti a u těch, kteří se s FT setkali při svých cestách do vyspělejšího FT zahraničí, je o tento koncept značný zájem, který bohužel zatím není vyslyšen. Nákup „spravedlivějších“ výrobků zatím kromě první vlaštovky (Obchůdek jednoho světa můžete navštívit na pražských Vinohradech v Korunní 60 ve všední dny od 15 – 18 hod., prodává ovšem pouze nepotravinářské výrobky) není možný. Po produktech ekologického zemědělství, které si už našly pevné místo v myslích i chuťových pohárcích české veřejnosti, snad nastane čas i pro otevření se FT výrobkům. Kvůli nákladné certifikaci by se doposud velmi problematický až nemožný dovoz FT potravin měl s naším vstupem do EU podstatně zjednodušit. Doufejme, že FT čeká v českých zemích světlá budoucnost – zájem mnohých tomu nasvědčuje a také situace v evropských zemích ukazuje každoroční vzrůst zájmu. Máte-li chuť a čas, pojďte s námi spravedlivějšímu obchodu napomoci.
